Zimní večery.

Zimní večery.
Sníh drobný schvívá se na začernalé domy, vzduch ostrý do tváří jak růží nadýchá, park zpustl znenáhla a opadaly stromy, a únor ke konci již valem pospíchá, po kluzkých chodnících jak večer padá k zemizemi, se světla mihají a lidí shon a vír, zní rachot povozů bílými ulicemi a všecky postavy pokrývá sněžný pýr. – Salony plny jsou, by rozhovor se předl, by slečna Ninetta svůj rozvinula hlas, zapadlý umělec by ku klavíru sedl, by krásek mladičkých okouzlil zlatý vlas; by mladý debutant se zabil premierou a v sněmech poslanec zas kývat mohl dál, umělec na ledě by odnes slávu sterou, snad proto zima je a krutých mrazů pal. 51 Ve vlažných pokojích při hovoru a čaji, při lampě domácí a všedních starostech teď celé rodiny as denně usedají, a z oken heboučký svou vůni dýchá mech, stín drátů ve dlaních se dívkám zrychla míhá, co z druhé komnaty tón klavíru sem vpad’, kde s pravou únavou tón líné tóny stíhá, neb mladý studentík se cvičí škály hrát! Však i to omrzí a dívkám smutno bývá, vždyť tolik zábav je a tolik koncertů, tu na Žofíně ples, tam nový tenor zpívá, však otcům praktickým nebývá do žertu, tu zase Čajkovskij, – zas třeba nových šatů a nových šátečků, jak chce to moda mít, a otce přemluvit je třeba v lstivém chvatu a krisí obchodních dbát málo a přec jít. Neb družné večery se na kluzištích míhat, při světlech zářících kde hraje kapela, svůj román zapřádat a štěstí svoje stíhat, až noc se ze všech stran nad městem zatměla, pak domů s úsměvem po boku muže jíti, jenž pro vše měl by sluch, pro smích i neštěstí, pro kočku rezavou, jež umí z mísky píti, pro tetu nemocnou, jež dům má v předměstí. 52 Ó zimo zdlouhavá, když zuří večer kletý, s přítelem lyrikem v kouř kavárny jdu rád, jenž čítá journaly a překrucuje věty, na hloupé básníky naříká tisíckrát, chce nový, zdravý tón by z každé řádky čišel, a všecky přátele chce zvěšet na stromy, chce román napsati, jenž vstříc by slávě vyšel, ba celé století svou váhou ohromí. Ó dlouhá odpůldne! Ba pouštím knihu z ruky, zřím v šeré chodníky a slýchám vozů ruch, křik zmrzlých hadrářů a kolovrátků zvuky, šum sterých kročejů, jenž z ulic hučí v sluch! V sousedství hodiny než šestou budou bíti, než lůžko odstele stařena šedivá s tím krokem šoupavým, jenž ve mně starost nítí, mně nudně k zoufání den celý uplývá. Jak budu zase rád až přijdou prví ptáci, až březen uplyne, až budu sám a sám alejí kráčeti, jež do lesů se ztrácí, svým oddán hloupostem a bludným myšlénkám, až v kouři doutníku plán spředu lásky nové, neb hezká brunetta mne může okouzlit, jež rozmar měla by a zoubky perleťové a vlas jak černá noc a vřelý, prostý cit! 53