Divoch z venkova.

Divoch z venkova.
Ve starosvětském kočáru ji vzali do města. Bylo to už po jaru, déšť byl, mha, necesta. Nesměle zprv seděla! Jí šestnáct let je as. Ale oči z vesela tak zřely stínem řas. – Bonbons, hračky, obrázky rozdala dětem všem, všecky na jich otázky zlíbala s úsměvem. Styděla se, špulíc rtík, by se jí nevysmál o rok starší studentík, jenž vážným se tak zdál. A když sedla k pianu, (ba, smát se, byl by hřích!) hlavička tak na stranu se svezla v rozpacích! Ale večer, druhý den jí bylo smutno tak, vzpomínky a sladký sen jí vlhčil tmavý zrak. Třešně rudnou v aleji, teď voní každá mez! Chtěla by tam raději se vrátit ještě dnes! 77 Ale pak vše přechází... Už není nesmělá, studentíka provází na klavír z vesela. Často vjede v jeho vlas, když zrady netuší, vzdoruje mu ráz na ráz, jej v lekcích přeruší. – A když teta domluvou se vadí, – po chvíli knoflíky, jak řadem jdou, jí řeže s mantilly. Aneb vzlyká škytavě, cos kreslí, nos hle, zrak, – pak dí tetě pichlavé: „To ty jsi. Dobře tak!“ Jaká pak to pohova, dí teta častokrát, divoch je to z venkova, kdo pak by ji měl rád! A když vzlyká, pláče jen, tu vždycky naposled studentík jde usmířen jí zlíbat žhavý ret. A co hříšná, tetu svou jde objat, vášnivá, do šálků ta právě dvou jim kávu nalívá... 78