Causerie Žofínská.

Causerie Žofínská.
Ve krajek bílé třísni a v měkkém musselinu, půl ve světle, půl v stínu se dámy mihají, při hudby bouřné písni v kruh páry splývají; na muže zavěšeny unyle, vábivě zde tancují ty ženy tak vášnivě! Na parketách se stíny houpají, kolébají, jak vír by schvátil v taji divoce listí v chvat, jež sprchlo s doubraviny do vlhkých, lesklých lad. 56 Jen v křeslech staří páni a dámy usedly, byl vlas jich v žluté skráni sníh ubledlý. Co rozmaru a pýchy, co lásky, rozmluv žvavých, co žertů vysmívavých v noc jednu uslyšíš, vějířů rozruch tichý, co matných ucítíš parfumů, zvadlých květů, co žhavých pohledů, než v divém, vírném letu noc míjí k posledu! Co kniha je a věda, ji student nechal býti, tou rozkoší se zpíti on chvátá věru rád, vždyť tu, již stále hledá, dnes může zobjímat, – však v mansardě své chudé, již bída zná a trud, sám zítra s knihou zbude, tak opuštěn a chud! 57 I úředníček malý, professor s vážným krokem, okouzlen hudby tokem se vrhá v bujnou směs; i rada vše to chválí, neb zapomíná dnes na noty, indorsáty, platební rozkazy, a galantností jatý se s dámou prochází. Se sklíčky v oku stojí dav štíhlých důstojníků, a dle starého zvyku germánsky žvatlají, pak kdesi v předpokoji své vtipy spřádají; při zákuscích a víně si na hru vzpomněli a usedají líně na rudé fauteuily. Ta drobná, milá šička, vždyť jako já ji znáte, má vlasy hnědozlaté, 58 se stále usmívá, vše, líc, sklopená víčka vějířem ovívá, jak krásky nejbohatší je štíhlá, hezoučká, má pohled nad vše sladší tak křehká, tenoučká! Těm, jimž den v bídě letí, ba celé dlouhé týdny, je uchvátil proud vlídný těch zábav v náruč svou, od kolébek a dětí v síň světly třpytivou, a z rozervaných rodin je osud vyhnal sem, těch málo pěkných hodin žít opět přeludem. Směs dragantových hraček již k ránu vše se míhá, pobledlosť, údů tíha, sose hlásit počíná, a s těsných šněrovaček květ padá do klína... 59 Hle, páry zaprášené již opouštějí sál, jich nervy rozechvěné kýs nudy záchvěv jal. A vyjdeš... Všude páry se valí; hle, již svítá, sníh ostře ve tvář lítá, a konec všemu již, ty stromů obrys charý a Žofín opouštíš... V ostrova břehy stinné vln bouř zní s vichřicí a šerá pára vine se z řeky kouřící... 60