Rodina.

Rodina.
Na konec chodby sotva vnikne den, jak hledáš dvéře sám a neviděn, nad nimi poznáš staré jméno též, po vykotlaných dlaždicích jak jdeš... Kdys bylo zlaté, teď půl smazané, teď sešlo jako srdce zklamané, ó, poslyš, příteli, – ó, nechoď tam! A sešlé jméno mnoho zjeví nám. Ty vejdeš... bledá žena v zracích stud tě uvítá, jí v čelo lehl rmut; a dítě malé hrá si s květinami, chce růst, chce kvést, chce smát se mezi námi. Však běda! Její muž (to šeptat smím, vždyť byla dosud jenom šťastna s ním!) byl sláb a dobrák, lehkou mysl měl, a utrácel tak, až se zapomněl! 27 Tu nové trety, (jak je měla ráda, vždyť byla nezkušená a tak mladá!) tu zřel jsi atlas, zlaté příbory, a hosty, plné nízké pokory. – Duch moderní vál tady z koutů všech i se svým hnisem, s kletbou na svých rtech. Ó, hřích má cestu rychlou tak a sráznou: kdys v komptoiru našli kasu prázdnou! V té próse celý moderní je hřích... Muž dávno pyká nyní v poutech svých, však žena strádá i to dítě malé a stydí se a trpí neskonale... A na to dítě každý pohlížel, jak by to byl snad pekla vyvrhel... a ono tak se směje, hlava zlatá, a bito je, když vyslovit chce „táta“! 28