Rekonvalescentka.
Na postýlce slabá tak leží,
a sotva že odpoví,
svou hlavičku pozdvíhá ztěží
z bílého krajkoví.
Tak stále si s prsty jen hraje,
jak z vosku ty bezbarvé jsou,
a uprouc zrak do oken, ssaje
vzduch s letní pohodou.
Jen přijde-li přítelka stará,
jíž šestnáct jak jí je let,
cos v oku jí teplého hárá
a úsměvem chví se ret.
Prs vlní se zlehka a zvolna
a ruměn se na líci mih,
i vráska ta na čele bolná
zmizela v paprscích.
84
A matka ta starobná, zase
jak vítá, úsměv ten!
Jí zdá se v tom slunečním jase
zas nádherný dnešní den!
Hned šatečky šije jí dvojí
s tou bílou stuhou jak sníh. –
– A zatím zase se bojí
těch probděných nocí zlých!
85