Prvý sníh.
Sníh prvý napadal a rozplýval se v trávě
jež vadla na luzích... Čas jitra nastal právě
kdy pěli kohouti; list vichrem s větví lítal,
svit slunce bledého se skrze stromy kmital
a vločky padaly... Jak sníh ten uvítala
ta dívka mladičká, jež čísti počínala
kýs román zábavný! A celá rozrušená
v kraj sněžný hleděla, ji dojala ta změna!
Jak ráda mívala ty zasněžené nivy!..
Hned zřela prosinec a vánoc půvab snivý,
tu délku večerů, v nichž rodina se schází,
kdy píseň bratrovu na klavír doprovází
a čaj kdy žlutavý z kalíšků úzkých hoří. –
Již v duchu přemítá, kdo z těch, již se jí koří,
jí celou upoutá a koho sobě zvolí,
a komu vyjeví, co těší ji a bolí. –
101
Jí zněl hned masopust a vřava masek v hlavě,
rej plesů vířivý a touha po zábavě,
a saní rolničky při jízdách pustým polem
když sněhu brillanty se chvějí každým stvolem.
Zří, ve svém kožíšku jak na kluzišti jede
po řece zamrzlé skrz roušku páry šedé, –
– a on s ní, tisknuv ji v svou náruč, bleskem letí,
a co si šeptají, – jsou sny dvou šťastných dětí...
102