Můj Oblomov – básník.
Zas podzim, podzim, šedožluté
západy křísil nad střechami
a listí jako z bronzu skuté
s akátů sprchlo v dlažby šeď.
V tu dobu byl jsem rozjitřený
poznáním žití prchavého
a společností přesycený
jsem hledal na vše odpověď.
Ulicí bloudiv za večera,
jež rovná, bez ruchu tu stála
a barvy světel třásla z šera,
já druha z mládí navštívil.
Prach visel v koutech, pavouk černý
zaplétal obrazy a skříně;
sem zřídka zbloudil přítel věrný
a cizí, ten sem nevkročil.
35
Tu na divanu v slunce jasu,
zkad žíněné se chumle draly,
jsi slyšel, jak se pohnul v žasu
při prudkém tvojím vkročení...
A kostnatou svou velkou dlaní
stisk’ tvoji, vítal tebe suše,
a se smíchem, v němž pohrdání,
v nervosním jakéms rozchvění...
Pak s pýchou umělce, jenž záhy
přesvědčen o své velikosti,
v županu bídném, skorem nahý,
kol tebe sem tam přecházel...
A vypravoval o svém snění,
o plánech svých a o umění
a v hallucinac rozkroužení
zas nadějí se opíjel...
Zas velikými slovy snílků
se přelhával, se k žití křísil,
jed svadlých ocúnů a lilků
ze svojí duše vyrvat prah’...
Přede mnou knihy staré shledal
a připravil zas ku studiím,
prach setřásal, jenž na nich ssedal,
k nim děcky mluvil jako v snách..snách...
36
Do kořán okna otevřena
se rázem jedním rozletěla,
líc jeho jako okouzlena
podzimní byla nocí tou.
A nový vzruch jak dýchal zvolna,
zoufalé slzy v zrak se draly,
a v starém jeho čele bolná
se vráska ryla tísní zlou.
Dřív nečinností umíraje,
domnělý umělec byl měkký,
ty jako strun se dotýkaje
na jeho srdce moh’ jsi bít...
Však marně! Zítra jako vždycky
zas v hrdé svojí nečinnosti
Oblomov doby, lethargicky
v těch ztuchlých stěnách počal tlít.
On jedním byl, po celé žití
k němuž jsem neměl odpovědi
a důvodu, proč vlnobití
jej vyneslo do skepse dob.
A kolem jeho oken denně
v ruch ztráceje se jednotvárný, –
za roulettami v šeré stěně
se zdálo mi, že vidím hrob.
37