V rákosí.
Po břehu v zeleni má noha zabloudila,
vzdech keřů slyšeti a rákosí chřest lkavý,
šum řeky v mělčinách písčitých usínavý
a z bařin rákosních je cítit vůně shnilá.
Na teplé písčině jen tušíš bílá těla
v koupeli červnové se opájeti chladem,
údery veslařů, jak jedou v loďkách řadem,
posloucháš v rákosí, jímž blýská řeka stmělá...
Jen lehký vodní pták se přehoupne v tmu šera...
Vzduch tichne, vychladá, prost světelných vln voní,
jen cos v tom tichu zní, much křídly cosi zvoní
a město v daleku zažehá světla sterá...
Ty skrze rákosí žluť jemnou prosívají,
ve vrby vetkány se třesou na lupení,
že město tušit jen, jak pohrouženo v snění
a kol tmu velikou, již zamkl kdos v tom kraji...
73