Rokle pod lesem.
Na svahu za lesem, když západ nad ním hoří,
les dlouhých bodláků se v mírném světle koupá,
tu včely umlknou a do ticha se noří
bříz tenkých skupiny, s nichž kory běl se loupá.
Kobylek chřestivých co nad vyhřátou trávu
před krokem vzletí tvým, co motýlů se zvedá
přes hroty páchnoucích, skvrnatých bolehlavů
a ovsů prořídlých, jichž barva tvrdě hnědá.
Zde čím víc do hloubky svah mizí kamenitý
a krtky rozrytý a sypký, náhlou změnou
níž v hloubce kotliny kout země zdá se spitý
hned vláhou pramenů a mlhou postříbřenou...
A vskutku v trávný břeh se skrývá potok, valí
se kamsi k severu... By mohly krávy píti,
zde rovný trávník je a písčiny svah malý,
kde stopy jejich zřít, jak měsíc do nich svítí.
81
A v dálku velikou jak laky žlutavými
se pole blýskají, za luhem zrak je tuší,
zde volná příroda se všemi kouzly svými
a účelností svou ti více mluví k duši...
Já mnoho prošel jsem po prašném žití svahu,
až ztracen do hloubky jsem našel tvůrčí sílu.
Mé srdce vypilo slz lidských trpkou vláhu
a cosi velkého v něm roste, křičí: K dílu!
82