I. AUGIÁŠŮV CHLÉV.

Antonín Sova

I.
AUGIÁŠŮV CHLÉV.
[3] I. I.
 A ještě několik zšeřených věží se kmitlo v obzoru. Tam v cizině tolik otázek leží, že zmlkli jsme v hovoru. Tam v cizině krásně jsem přehlušil svou bolest hlodavou. Za kolínským dómem kout zářící byl v noc tmavou, modravou. Na verandě hôtelu rýnských vín se perlí číší sta. Květiny voní v lamp stlumený stín, číš sklepník ti uchystá... 5 Dnes literátek ni politik, ni sportsman, jenž o slávu hrál, tu neseděl žádný výtečník, svých maximů nekázal. Spíš, bestie? Bolest lehko spí, když úsměv má opilý. Nevím, zda zítra nezaspí, či víc se zas posílí? II. II.
 A co tak sedím a přemýšlím, nad dómem oblak pluje. A z granátu vína lehoučký dým noc květnovou prostupuje..prostupuje... Tak zpívá blahobyt severních měst a v nejvyšších akkordech jásá..jásá... Tam u nás, dím skromně, víc krásy jest... Však zanedbanější krása. 6 Je bídný, je vyloupený lid, že nechal se ušlapat k smrti, že nastavil lebky a dal se bít a věřil v moc, jež ho drtí... Mne k prokletým šprýmům dráždila ta města, jich spěch a smích: že bez poručnictví trávila ze staletých kultur svých, že ani to od včíra bohatství jež neví kam s rukama, není tu, ni přílišná bída, jež hladoví a večer se noří z úkrytů..úkrytů... To nejvíce Frankfurt se honosil, Ten pelech bursiánů. Ty starý, já děl mu, též slavným jsi byl. Kde Rotschild je? – Leží v Pánu? Tvá vybledla bursa. Zbyl kultus Götha, I nenávisť k Berlínu... Co slunce se schýlilo k severu světa, je západ ve stínu –..–... 7 Však zlato teče tu korytem... Snad z tradice? Z mravenčí píle? Hřmí třídy poptávkou, odbytem..odbytem... Jsou kupčíků ženy tak bílé... III. III.
 Kde bouřlivo, veselo, ruch a šum, tam žhavé se železo kuje... Tam nikdo, jak zvykem melancholikům před krámem svým nepokuřuje. A nikdo na subvence nečeká, by odvahu měl co začít, tam Snáře se nikdo neleká, jenž nezdar by mohl značit. Kde s odvahou v život se vychází a poctivost za cíl ručí,... tam otcům jsou světlejší odkazy, tam synové dědit se učí... 8 Ne, že tam snad není chudoby a peleší bídy a skrejší. Přec zoufalá není bída tak, že stát je kulturnější. Tak beznadějná ni trvalá, by člověk šel vykrváceti... Dnes v údolí spadne Stymfalský pták, však zítra zas poodletí... Kdes veselá bída, kdes veselé bídy, smích kultur stoletých..stoletých... Já amsterodamské zřel smát se židy: to volných byl občanů smích... A bouřlivo u moře, rušno a vzduch, tam v peněžních baronů divy. Ač v Bruselu nouze ti křičí v sluch, přec lehce tak do ulic civí..., i nad promenoiry v Antwepách, kde zbožím ční přecpané lodi, i na Place Vertu, kde hudba zní a nevěstky s lodníky chodí... 9 Jen u nás tam více smutno je, tam Stymfalští hnízdí ptáci... Chlév Augiášův tam přetéká... A resignace se vrací... IV. IV.
 Chlév Augiášův, mně zdálo se tam z každé vesnice volá, před kostelem plná je hospoda a poloprázdná škola. Jen byrokratický materiál v těch vesničkách drobných se rodí, pak nedostudovaných studentů pár, již v Praze po žebrotě chodí. Ten sentimentální pobuda na matku vzpomíná hodnou. Ten byrokrat s hvězdami zlatými německy překřtí ves rodnou. 10 Ti, kteří v té vesnici zůstali, ti u panstev nádenničí, neb v továrnách černých a čmoudících, jež do kraje komíny týčí... Má cizák jmění tak obrovské a umí je množit, jím vlásti. My bez odvahy a bídní jsme a hladoví ve vlastní vlasti. Nám heslo se v ústech obrací o průmyslu, bankovnictví... Však máme jen usedlé domácí a za pecí bohabojnictví... Snad někteří k polím by přirostli, jichž domky se rozsedly strání... Jen kdyby dráb před sklizní nepřišel a nenastavil svých dlaní... Jsou hříšky okresních starostů, – že hejtman své zamhouřil oči... Jsou hříšky okresních hejtmanů. – Hřích – druhý hřích sotva zočí... 11 A žádá-li občan reformy, neb uražen, tlumí-li vzlyky, svou zpoličkovanou vystaví tvář v lokálce „Politiky“. Jsme chudí, jak myši kostelní a svlečení, ctíme své žaly: nám království dekorací je a prázdným titulem králi. A zbude-li cosi po mrtvolách, to shrábnou již velebníci, i hrabiví ptáci pohřební a ubozí kostelníci... V. V.
 Já vzdálen teprve cítil jsem puch Augiášova chléva, tu vlastní hloupostí bučící zem a v práci všecka ta střeva... 12 Chlév kdyby se dávno byl vyčistil, dřív došli jsme k reelním věcem... Kdos politikem být nemusil, kdos básníkem ne, kdos vědcem. – S tou politikou by si za pec byl leh’ pan Pacák bez cirátů. Tu literaturu by nekrmil Štech z německých inserátů. To realistům by nerost dluh a klerikům z dividend břicha, ve stranách by nesesměšnil duch, že potvůrka žrát chce, tichá. A kdyby byl kdokoliv korunu chtěl, my státníků mohli být prosti, co hlodají denně, o tisíckrát žel, na státoprávnické kosti... Teď Heráklesův již na tisíc, čím dále však puch je větší... A Heráklesův je stále víc, i ohavných, slavnostních řečí... 13 Chce každý být cenným i potřebným a odměřeným dle práva, ten brečí hlasem prosebným a onen se zaprodává... I revolučníci šilhají po cenách dobrých mravů. Dlaň nastavují a vzývají šlechetný instinkt davu. VI. VI.
 Že pozdě se narodil Herákles, stal pouhým se pohunkem z chléva. Už v Argolis jiný panoval král, on otročit musil, syn Zeva. Spal na lví kůži a hydry bil, děv padesát oplodnil nocí. Pak Stymfalské ptáky vyhubil: tak česť dělal božskému otci... 14 Však nikam to nepřived jako my, že, zdá se mi, otročil tuze, že bravurní kousky jen prováděl, jen aby se zavděčil luze... My k otroctví měli vždycky sklon, leč vlastní chlév nečistili. My tu a tam houkli na poplašný zvon, a Evropu vybouřili... My husitskou morálkou vzkypěli, ba zdáli se předbojníky..předbojníky... pak pobili jsme se u Lipan... a stali se katolíky. Ba revolučníci bídně tak, tak bídně své končí stáří... Zří k Římu jich pokrytecký zrak, však čertům se dobře daří... Kdys vyházeli jsme konšely, své místodržící i krále... Teď k Římu lnem’, báby svíčkové... A zase nemůžem dále... 15 VII. VII.
 Vlak divoce letí... a jediný mne pocit při návratu mučí: že blízko je veliký, zpustlý chlév, kde do všech koutů to bučí... Že na blízku veliký Kocourkov zlých snaživců, povalečů, klepařské hnízdo paní a vdov a lokální slávy žreců... Ti jedni přátelí se s Francií a druzí jsou Rusofili, ti od Černé Hory cos čekají, – snad po řádech zatoužili?..zatoužili?... Ti jedni chtějí zachovat stát, i missie, kongregace, ti druzí ho chtějí rozbourat, bez obětí a práce. Jen advokáti dál vedou při a hledí nám zachovat krále. Ač celé už království prohráli, svůj honorář berou stále. 16 Ba málo kdo poctivě pracuje tou drobnou a mučivou prací, že všecko, co krásné a velké je ve větších frasích se ztrácí... A zněmčuje šlechta a zhlupuje kněz a advokát hrá si s city, vše byrokratický sežírá rez, cejch věčných otroků skrytý. Jak možno výš vzletět? Orlí vzmach jak chtíti činů a práce? I talent se kazí... Těší jej hlupáků gratulace... VIII. Chlév Augiášův ten hnije, jím nepohnout, bylo by líp. Ten zápach by usmrtil živé, hnít skrytě, to lepší je vtip... 17 Je tisíce Herákleskův, leč mrtev Herákles. Pro nezvratný osud náš lijí stroj vražedný v Essenu kdes. My hravě tak otročíme, my u cizích kupujem. Stroj krví si zaplatíme, pod pruským kdysi jhem. Když duší jsme nemohli zmoci, ni pevnou vůlí svou, tož jednou nás vymetou mocí, a s německou brutalitou... 18
Básně v knize Tři zpěvy dnešků i zítřků:
  1. I. AUGIÁŠŮV CHLÉV.
  2. II. KOLOVRÁTKAŘ.
  3. III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA