II. KOLOVRÁTKAŘ.

Antonín Sova

II.
KOLOVRÁTKAŘ.
[19] I. I.
 Je zemička malá a málo v ní co hodno zmínky. Jsme na bytě v jizbě podkrovní. Jsme milenci sklínky. Jsme blouznivci krásných vyhlídek na střeše cizí. V těch palácích cizinec bohatý, a šlechta, prý ryzí. V kouř komínů, v rachot kol, dunících s hor, v hřmot hamrů, jež tlukou, my Bezručův deklamujem vzdor. Však nehneme rukou... 21 A království! království! s cizích střech my křičíme dolů. Ba, dokud lze dohlédnout se Čech: nuž, ťukněm’ si spolu!..spolu!... II. II.
 A království české je invalid, jenž v čase krátkém úd po údu ztrácel, až musil jít za kolovrátkem... On žebral za Josefa Druhého, za Terezie. Jej chromého našli a hluchého. A škrtli z historie. Co lepšího po něm, rozdáno do musejí říše... Cos uloženo, cos prodáno, cos v hradní schováno skrýše....skrýše... 22 Však dovolili mu dojemně na kolovrátek hráti. Tak vydrží vrytý do země dny, roky státi... III. III.
 On hraje tak roky nevšímán na dřevěné noze. Jen tu a tam kyne mu milostpán, jenž jel tu ve voze. Řve ulic ruch, tragický karneval sil spoutaných mocí, dnů těhotných touhou, jíž člověk vzplál, i probděných nocí. On hraje. – Na sukna záhybech krev zašlá září. On rozumí komice chvílí těch už s vážnou tváří... 23 A hraje sedrán, psy štván a bos... Svět slyší i vidí... Ty písně, jež vložil ve stroj kdos, moc jiná už řídí... Jsou podvržené písně ty, zní úlisně v kraje... To vídeňských vlád jsou kuplety. A on je hraje... IV. A jednou, když stále tak musil hrát, se zdálo mu k ránu: že krále se dočkal přec český stát, i magnátů, pánů... V trůn improvisovaný usedl král ve stylisovaném rouchu. Kruh lokajů ze spánků odvíval mu za mouchou mouchu. 24 Král urozené měl allury a ptal se, jak se sluší: chtěl tajemství české znát kultury, i rytířských duší... To heroldi, v prašném oblaku se rozjedše ptali všech demokratických předáků, z nichž paiři se stali. Leč nikdo to tajemství nevěděl. I věk mlčel smutně a zchytra... Ten jeden z předáků oněměl... A druhý vzkázal: Až zítra... V. V.
 A podivný zdál se mu druhý sen: Ples, kostumy, na hlavě hlava... Že celý hrad slavnostně osvětlen... Ples dvorní. A sláva je, sláva... 25 Že jiný ruch zavládl...Nový tón výš ty plebejce táh’ až ke králi, že měšťané usedlí před hradem blíž se zaristokratisovali. Že určité osoby ke dvoru zřel po zámeckých kráčet schodech. Hold vysokým „c“ kdos vzkřiknout chtěl, kdos v básnických podat jej plodech. Že na dlažbu vznešených Filistrů se vysypal zástup celý: hned tolik chefů a ministrů co politiků jsme měli. A vědci se rvali o stolice a při tom, běda ó běda, jak Bileámova oslice cos hrozného mluvila věda... Však lid chtěl jísti a proklínal směr větrných korouhviček... A lid chtěl jísti a málo dbal těch vznešených osobiček... 26 VI. VI.
 Snil invalida a umíral, když národ svůj v koncích viděl, když za to, co dlouhé roky hrál se pojednou do duše styděl... Dnes invalida v závějích sní pod svým kolovrátkem: proč havran se prochází po polích na ledu, na ledu tom hladkém? Smrť, to bude smrť – oh, znechucen se na vetřelce dívá... A havran se blíží a kráká jen: Co zbývá, co ještě ti zbývá? VII. VII.
 Je zemička malá. A málo v ní co hodno zmínky. Jsme na bytě v jizbě podkrovní. Jsme milenci sklínky. 27 Snad básník snil pouhý „modní“ sen nad opičí klecí. Vnuk procitne-li však v jeden den, jej pochopí přeci... 28
Básně v knize Tři zpěvy dnešků i zítřků:
  1. I. AUGIÁŠŮV CHLÉV.
  2. II. KOLOVRÁTKAŘ.
  3. III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA