III. PÍSEŇ PRVNÍHO KVĚTNA

III.
PÍSEŇ
PRVNÍHO KVĚTNA
Podnikavost vědomá cíle je u nás vzácným Cizincem. Přijde-li, vyslechněme jej a důvěřujme mu.
[29] I. I.
V to solidní, mrtvé město, hasnoucí zvolna při západu slunce, blýskající okny do zeleně parkánů za podzimní zemité vůně Cizinec mladý vkročil. Po setmělé navigaci, kde od kůlů černých hleděly nehybné lodi na hroty věží, Cizinec tenkrát přišel... Zde kdysi byl zrozen syn tuláka, vystěhovalce, jenž před léty dávnými s ženou tu marně útulek hledal, za hrozných útrap a bídy... 31 A sotva že počali žíti, již občanům bohabojným se záhy tak prozradili ti potulní přistěhovalci: že dětmi jsou ruchu a světla a slunce i odvahy, plánů a víry a neukojené touhy, jež chvátá výš, nad nízké domky ulic... To nesneslo solidní město... Pak stalo se: Cizinec mladý tu narodil se... a zmizel... Táh’ za karavanou bídy širokým, bouřícím světem, za zkouškami klamného žití... Oh, karavana bídy jde světem, překrásným světem, na obrovských paloucích travnatých bdí její kouře... Jsou pohledy s výší do nížin, večery lákavé, hvězdné, však při hladu strašném... 32 Ze samot a hájů volají práci a barvy planou, měst neznámých život jímá po činech úžasnou touhou, však při hladu strašném; jde Cizinec, roste a sílí, syn světla, vzduchu a slunce, však při hladu strašném... Tak vyrůstá v noci a v dny, tak v trpké vyrůstá roky syn ruchu a světla; teď volný muž činu se po létech vrací do rodného města... V to solidní mrtvé město, hasnoucí zvolna při západu slunce, jež blýskalo okny do zeleně parkánů za podzimní zemité vůně Cizinec mladý se vrátil... II. II.
Jak dávno tomu, co v žebráckých toulal se hadrech po této ubohé zemi, co v zamlklých poslouchal školách 33 ty krotce líčené děje svých zakřiknutých otců... Jak dávno tomu, co odešel dalekým světem za novým dobrodružstvím... Jak dávno, dávno, co na černých lodích kupeckých kdes u břehů Ameriky se učíval měnivé násobilce odvážných obchodníků, za křiku papoušků, koupajících své barvy v paprscích žhavého slunce. To dávno, co odloživ dělnickou bluzu sen horečný dohonil činem a po štěstí měnivém svou zkušenost na pomoc poslal úsporám drobným, je zmnožil a znásobil, by po létech k soutěži vyslal je v závod čestný... 34 A teď, syn ruchu a volných prostor a pokladů duše dobytých ztěžka, stál v rodném svém městě... III. III.
Byl mlád a jasných barev měl oblek... Bez allongeové paruky, hned procházel za rána město. Park povadlý, náměstí dlouhá a zdivená, figurky podezřívavých otců a zjitřené novotou dcery a synové před svými krámky si Cizince prohlíželi... Kam kráčí Cizinec snědý? A v který dům vejde a na kterou pohlédne ženu a koho osloví nejprv? Kam půjde, čeho si žádá? Proč přišel, Cizinec snědý? 35 Jde Cizinec zamyšlený a nepromluví v den prvý... Své ruce zkřížené na zad prochází podzimním hájem i miniaturním parkem... Nad hřbitovem dumá dlouho..dlouho... Snad nápisy smyté řeší pod černými ostružinami? Pak z brány cos vyčítá, smutek jakýchsi rejtharských časů, jež jedinou byly slávou a poslední města chloubou... Jsou jati tou pozorností hle, zdá se, otcové města... Leč nikdo se neosmělí... Pak odchází, v divném snění na odlehlá, smutná místa; nad parkány topoly šumí a v louce se klikatí potok s vrbami nakřivenými... Oh, znepokojení těžké po městě se rozletuje... 36 Ne, že by snad bylo svědka dob dávných, kdy otec tu hledal a nenašel útulku kdysi... Též nikdo si nevyčítal, že ublížil člověku ruchu a odvahy, plánů a víry, tož otci Cizince toho, jenž procházel nyní město, je soudil a pozoroval... Leč znepokojení rostlo: všech novot se občané báli. Všech cizinců pátravých příliš a buřičů všech... A nejvíc se báli dát schovaný peníz za nevyzkoušené věci... IV. IV.
A Cizinec hledí, pátrá... Šat exotický, krok pevný..pevný... Jak zatrpklý pohled se mění čas po čase v záhadný úsměv: 37 oh, někde již jistě viděl ty nizoučké vjezdy a práhy. Za okny u stavu pracujícího tkalce u vymírajícího stavu, i toho kamnéře viděl dřímat za stromy, jež svítí první zelení, i toho krejčíka pitvorně se klonit, i kupčíka vyhlížet z krámu, tu bigotní starou dámu potřásat růžencem v slunci... Však neví už, kde to bylo,..bylo,... zda před léty otec v trpkých to kreslil epištolách? Či v životě minulém kdysi žil takový nehybný život v bezvětří zapadlých krajů, za neproniklými lesy, za horami neprostupnými? To všecko mu bylo tak známým, tak příslovečným, jak tisíc měst jiných, jež viděl dřímat ve středu své ubohé vlasti... 38 Bez činů romantika, v zdech zvětralých privilegia, jež hynuly s roky... Dlí přeslavní konšelé u džbánů, co nad piškotovými dorty se ženy potěšují... Jdou roky...Skrz prejzy teče do prázdnících se džbánů... Zdi pukají solidních domů, snad divokým žalem nad přešlými stoletími, však prázdně dunícími... Zde jedli, modlili se, zde množili se a jedli, a modlili se a množili a umírali a jedli a pili a množili se pro jakýsi cizí prospěch, pak umírali,... tak věčně... Snad pracovali tu také. Leč nikdo té neuzřel práce... 39 V. V.
Syn ruchu, syn slunce a vzdušných prostor, od mládí v života vírech, jenž krvácející měl srdce i něhou i mužnou silou, když v noci zamyšlen stanul nad městem, jež umíralo, tu pohřební píseň slyšel: O miserere, o miserere, ó běda kraji, jenž vymřel... Nad zakřiknutými domy to zpívalo hrobovým tichem: o miserere, o miserere... Mdlí, neodvážní a skromní se vyloučili z žití... Zde výmluvně příliš mlčí poušt Evropy naivně krásná..krásná... Schne tráva, by otroci její si měkčeji podestlali za hladových dnů a nocí... jak rostou tu sosnové lesy: všem lidem tu třeba již rakví... 40 Na miniaturních polích jen urodí se, co možno za doby mdloby a smrti..smrti... O miserere, o miserere, o miserere... Leč nádherné – jsou tu – dvě věci: Tož pohřby, a slunce západ... VI. VI.
To slyšel syn ruchu, syn světla a přemítal s bolestí: Proč Evropa vášnivě objímá jen skutečně živé, jen odvážné, silné a sebevědomé, do nejzazších koutů nahlížející, ty, projíždějící oceány, ty křižující drahami zeměkouli, ty, vesele kupčící s osadami, ty, ohrožujícící sebe, žoky zlata vylodňující tam v zemích, kde zbrojíři zpívají v hučení vášnivých dmuchavek, 41 kde nově ulitá děla jsou rozestavena, kde v přístavech válečných černé ční lodi?..lodi?... Oh, dávno, syn ruchu byl svědkem: že Evropa objímá vášnivě jen ty, kdož skutečně žijí. Ty vítězné po hrozných bojích, ty, milující ovoce staletých kultur, ty, kteří si vybojovali místo a třeba i s nožem v ruce, než rozhodné počaly scény za náhle zdviženou oponou... VII. VII.
Tak přemýšlel v tichu ulic a bzučel si „zítřejší píseň“. Neb čekal, až vzejde slunce, a nastane květnové ráno... Den v první svou měkkou zeleň své lichotné poslal slunce... 42 A Cizinec uvítal slunce a bzučel si „zítřejší píseň“. Den první byl v květnu, kdy každý svou píseň zpívalzpíval, jak srdce si žádalo z hloubi, a Cizinec v náměstí stanul a Cizinec zpíval svou píseň těm, kdož ještě žili v tom městě: „Hle, to je má „dnešní píseň“... Ač Cizinec, ač Cizinec z dalekých končin a zapomenutý rodák, já přišel, syn století, syn ruchu a odvahy... Já přišel, bych v mrtvé poušti vykouzlil život. Jdu pokleslé naděje vzkřísit, vzmach křídel jdu rozburácet, jdu pokroku syny vzývat... 43 Chci celé století přeskočit v před pádícím ořem, až v umdlených lebkách to zajiskří chtěním. Jdu poklady ukryté hledat: Chci divokou silou obrovská popohnat kola, a párou pobídnout písty, chci výskati slyšet ventily, by rozveselily smutek mrtvého hnití... Však ne tak, bych zotročoval, leč abych jen stejně těžil s dělníky budoucnosti... Chci peněžní obrat. Chci veselé obchodování, chci s cizinou rovnost a poptávku po svojí práci... Chci, abyste přilnuli záhy k železným obrům budoucna, chci, abyste naslouchali té výmluvné, hučící mušli, jíž cizina zpívá a miliony všech národů mluví... Chci, abyste navykli písni budoucna, než vymrou idyllická řemesla i nizounké vaše krámky... jdu mezi vás, Apoštol jinak chápané práce, jež zakotvit žádá si jmění na vlastní vzbuzené hroudě... 44 VIII. VIII.
Tak mluvil... A s úžasem slyšelo město... To město, v němž málo kdo chápal tu píseň prvního května, jež zněla jinak, než ony za časů idyllických... Jak v čmeláků zjitřeném hnízdě to hučelo, v smutném parku, před kostelem, na všech baštách... A figurky podezřívavých otců, i zvědavé novotou dcery i synové před svými krámky na Cizince pohlíželi s výsměšnou zdvořilostí... I chudina ve strašných hadrech se scházela na náměstí, ta chudina, zastrčená do děr a ucpaných klecí, 45 a v polích paběrkující ta chudina hrozná, ta nepodnikavosti kletba a kořist černé ruky... Jak hladoví Lazzaroni, tak zřeli na syna ruchu a slunce a volných prostor, však nevěděli si rady – neb moh to být posel z pekla... I rozumní, opatrní ti otcové podezřívaví za dlouhých sezení nočních tak zlovolně předvídali: ten odvážný v bídě skončí, syn pravý svého otce... Stál cizinec. – – A smál se. – A smál se v převaze vítězné... 46 Pak odešed k vodám a lesům táh’ za sebou zástupy první zítřejších přívrženců i hladových Lazzaronů i zvědavých, dobrých otců, i synů, zamknuvších krámky, na čin již čekajících... Ten jediný byl, jenž myslil... Ten jediný byl, jenž nebál se dnešní ztráty, ni zítřejší. V budoucnost věřil... A poučiv druhy v práci, klad základy k svému dílu... E: pk; 2004 47