ZEMI.
Ó prachu drobounký, jemný, ó země,
ty vlídná Rodičko, sladká Máti:
cit dítěte budí se ve mně,
tě pojmout v náruč a celovati!
Vše z tebe vytrysklo: tisíce rodů,
svá čela dumavá hory zdvihly,
hle, řečištím za mléko vodu
dal prs tvůj úrodou nevystihlý.
S tvých ňader závojem oblaky vzlétly,
tam nebem plovouce rozčeřeným
hned andělů zástup jak světlý,
hned s křídlem do bouře potopeným.
A lesy zástup jak oděnců vstaly,
svá věčná tajemství šeptajíce,
svou patou se boříce v skály
a k výškám etherným kývajíce.
Ty květy rovin a úrodné nivy
a stébla se zrny na své hlavě
jak v koši dar nesouce tklivý,
jejž složí před námi usmívavě.
Ty zvířat Rodičko, z tebe jež žijí,
jež klín tvůj den i noc štědře hostí;
ó cítím, svůj život že piji
z tvých útrob, dítě tvé, kost tvých kostí.
36
Co v tebe, Rodičko, přejde, zas vstává
vždy k žití novému obrozeno;
tvým tělem to proudí jak láva,
ta výheň zlá, jež má „Život“ jméno.
Ó prachu drobounký, jemný, ó země,
má vlídná Rodičko, sladká Máti,
když popel můj přijmeš, ó vem mě
a nenuť – k životu znovu vstáti.
37