ZEMI.

ZEMI.
Ó prachu drobounký, jemný, ó země, ty vlídná Rodičko, sladká Máti: cit dítěte budí se ve mně, tě pojmout v náruč a celovati! Vše z tebe vytrysklo: tisíce rodů, svá čela dumavá hory zdvihly, hle, řečištím za mléko vodu dal prs tvůj úrodou nevystihlý. S tvých ňader závojem oblaky vzlétly, tam nebem plovouce rozčeřeným hned andělů zástup jak světlý, hned s křídlem do bouře potopeným. A lesy zástup jak oděnců vstaly, svá věčná tajemství šeptajíce, svou patou se boříce v skály a k výškám etherným kývajíce. Ty květy rovin a úrodné nivy a stébla se zrny na své hlavě jak v koši dar nesouce tklivý, jejž složí před námi usmívavě. Ty zvířat Rodičko, z tebe jež žijí, jež klín tvůj den i noc štědře hostí; ó cítím, svůj život že piji z tvých útrob, dítě tvé, kost tvých kostí. 36 Co v tebe, Rodičko, přejde, zas vstává vždy k žití novému obrozeno; tvým tělem to proudí jak láva, ta výheň zlá, jež má „Život“ jméno. Ó prachu drobounký, jemný, ó země, má vlídná Rodičko, sladká Máti, když popel můj přijmeš, ó vem mě a nenuť – k životu znovu vstáti. 37