VIA CRUCIS.

Xaver Dvořák

VIA CRUCIS.
Je noc, je stín a s nebe prší tma, a bolest těžce padá za nima vždy níž a hloub, vždy hloub a níž, kde Golgatha, se marně ohlížíš. Dál! Kříž svůj vem a vlec jen dál, mé srdce citlivé je těžší skal, a rány osleplé už krve nedají: mou duši řežou, oschlé po kraji. Mdlo k smrti! Tělo drtí nový pád; by nemělo sil už nikdy vstát! – a přec se přímí znovu v zbytku sil. Jak dlouho ještě! A jak dalek cíl! Hle na krvavé cestou šlépěji mé naděje se všechny ztrácejí, a z víry sladké všechen spadl květ: v tmách nebesa – zem nevidět! To těžká cesta jest, od té chvíle víc, co shasly nejsladší všech zřítelnic: tak jít, tak jít! tak sám, tak sám! a vědět, na té cestě křížové že již tě, matko, nikde nepotkám! 10