VIA CRUCIS.
Je noc, je stín a s nebe prší tma,
a bolest těžce padá za nima
vždy níž a hloub, vždy hloub a níž,
kde Golgatha, se marně ohlížíš.
Dál! Kříž svůj vem a vlec jen dál,
mé srdce citlivé je těžší skal,
a rány osleplé už krve nedají:
mou duši řežou, oschlé po kraji.
Mdlo k smrti! Tělo drtí nový pád;
by nemělo sil už nikdy vstát! –
a přec se přímí znovu v zbytku sil.
Jak dlouho ještě! A jak dalek cíl!
Hle na krvavé cestou šlépěji
mé naděje se všechny ztrácejí,
a z víry sladké všechen spadl květ:
v tmách nebesa – zem nevidět!
To těžká cesta jest, od té chvíle víc,
co shasly nejsladší všech zřítelnic:
tak jít, tak jít! tak sám, tak sám!
a vědět, na té cestě křížové
že již tě, matko, nikde nepotkám!
10