I.
7]
SMUTEK.
Své oči sladké navždy zavřela...
zvon – srdce – puklý je. Ta hodina!
Oh, stín jde náhlý duší mojí
a světlo, bílé světlo její shasíná.
A kráčí mými zahradami,
jež prostřely se délkou mojích let;
kde rostou stromů pupence a listí,
svou rukou zarazí jich mladý květ.
A běží k pramenům mých cest,
až divoký jest jeho spěch;
a vybled’ křišťál jejich vod,
že němý trčí v prázdno jejich břeh.
Tmy prostřel vůkol ve vše obzory.
Tu předeběh ho, k hrobu jsem ho ved’:
„Můj příteli, to nejdražší“, dím,
„proč necháváš mi naposled?!”
9
VIA CRUCIS.
Je noc, je stín a s nebe prší tma,
a bolest těžce padá za nima
vždy níž a hloub, vždy hloub a níž,
kde Golgatha, se marně ohlížíš.
Dál! Kříž svůj vem a vlec jen dál,
mé srdce citlivé je těžší skal,
a rány osleplé už krve nedají:
mou duši řežou, oschlé po kraji.
Mdlo k smrti! Tělo drtí nový pád;
by nemělo sil už nikdy vstát! –
a přec se přímí znovu v zbytku sil.
Jak dlouho ještě! A jak dalek cíl!
Hle na krvavé cestou šlépěji
mé naděje se všechny ztrácejí,
a z víry sladké všechen spadl květ:
v tmách nebesa – zem nevidět!
To těžká cesta jest, od té chvíle víc,
co shasly nejsladší všech zřítelnic:
tak jít, tak jít! tak sám, tak sám!
a vědět, na té cestě křížové
že již tě, matko, nikde nepotkám!
10
MORITURUS TE SALUTAT!
Tak pomalu se dní, tak hrůzně, šeře,
oh, požehnaný, vizte, jenž se béře
všem jiným den, všem vytoužený,
ať jedním proklat, tisíci však pozdravený.
Jak zápasí s tmou noci: kde jsou meze!
jde šerý, strhaný, jde nevítěze:
má cáry nočních mlh, hle, na své tváři,
mši černou bude mít dnes při oltáři.
Tož za mrtvé! co dnes mně odumřelo!...
Květ zavřel se a sklonil svoje čelo
a motýl křídla zdvih’, však těžká byla;
jej k zemi srazila a unavila.
Pták schoulil se v svém hnízdě němý!
Hoj, jakýs prokletec jde po té zemi;
i slunce zastřeno se čehos hrozí:
Jest poprava! v čís srdce bijí bozi.
Až vykrvácí, zas kraj smát se bude,
zas život kypět, hymny hřmíti všude...
však sestydlý vzdor zkalených těch očí
ten stkvoucí Majestát už nezotročí!
11
DOKONÁNO!
Poslední plameny tráví,
přes život vzpjaly se výš;
veselý západ vší slávy –
jediný pohled rozhodíš:
minulost všecko ti dáví,
budoucnost – není již!
Okamžik strnutí v děse,
vytřeštíš do nebe zrak:
zda jeho výčitku snese,
krví jež střílí do oblak,
než spadne s větve, jíž třese,
k smrti ten zraněný pták!
12
REQUIESCAT!
Nehnutá hladina! ó duše má!
vnímalas žhavých sluncí paprsky,
prohřátá ke dnu hledíš tiše
vstříc noci a chladu.
Kéž západ vzplál už rudým požárem,
krví jak pýřící se nevěsta
radostně šla bys ženichu vstříc,
v týl halíc jen vnadu.
V noc chladnou vystoupla bys tajemně
jak bílá mlha, klamající strážce své,
již zdřímli na břehu – mdlí bojem,
bez tuchy na zradu.
13
ZÁPAD.
Dívám se v západ – v krvavé moře!
brzy juž půjde tajným tím brodem
duše má, světlo plající spoře,
zhrdajíc vášní divokým hodem.
Sestoupí v brány tmy nebo zoře.
Padání listí šumí v mé snění
tesknou svou píseň beze slov tichou;
cítím tu vůni smrti a tlení,
vrší se vrší života líchou.
Drama mé! – Čekám na dokončení.
14
VERŠ Z DENNÍKU.
Mdloba pak stará schvacuje všecko
a bolest skutečnosti jest neskonalá:
pod ní má duše, zoufale smutná,
jak chorý v křeči smrtelně sesinala.
15
HODINY.
V to mlčení pad’ jejich tón
tak smutný, zvolný;
mně vyzváněl snad on –
mnou zatřás’ pocit bolný.
Zas jeden žití okamžik
mi zapad’ kdesi,
a s ním snad na vždy znik’
mír všechen s jeho plesy.
A bude vstoupat hořkost má
vždy každou ranou,
až udeří má dvanáctá
svou hrobní hranou.
Jen rychle bijte, hodiny,
ať dozní hrana:
člun hotov odplout z pevniny,
jsou lana přesekána!
16
KŘÍŽ.
Až mě pochováte, k hrobu dejte kříž,
těžký jako život: kov či kámen spíš.
Podržím ho ve snách dlaní obojí,
ať tam do vzkříšení u hlav postojí.
Až pak vstanu na věčnost ho dovleku:
Kdo je roven v utrpení člověku!
17
TAJEMSTVÍ HROBU.
Hrob posvátný jest: netkněte se rovu!
smrt v ten nám změní život hned;
taj jeho vyříci se nedá slovu,
cit v slzu taje jako poupě v květ.
Jen s bázní svatou přistupujte k němu,
kdo ví, tam jaké děje ukrývá;
a které slunce vniká jeho ve tmu,
že rov se jeho v květech usmívá.
Neb po letech, když jiný mrtvý vniká
v tu skrýši jeho těžce zamčenou,
vy naleznete odražená víka
a rakev na prach polostrávenou.
Ach, jaký myšlének žár v jejich hlavě
a v srdci touha musila jim vzplát,
že v popelu a prachu vysmívavě
jen zhnědlé kosti zříte spočívat!
18
NOTTURNO.
Teď stíny noci táhnou ulicemi
jak tlupy nepřátelských žoldáků,
již kroky bezhlasnými jdou a němi
a podobni jsou v tichu přízraku.
Už naplnily spící město celé,
jich tmavé všude vidět chocholy
a přepadají chodce osamělé
a všecky bdící, ať jsou kdokoli.
Jak po řebříku po římsách se šinou
až k oknům do závratných poschodí,
a hledí na mne s šklebnou pantomimou,
můj úděs bledý jak jim lahodí!
A vnikly ke mně v cely tiché stěny,
jak nepřátelskou tvrz mne svírají;
jsou meče jejich k srdci napřaženy,
kde spící vzpomínky se skrývají.
Vím, probudí je zase v okamžení,
jich víno smísí v kalich se žlučí
a v smíchu podají mi k opojení,
než na vždycky mé srdce umučí.
V té těžké chvíli zvedám k nebi zraků
a ze mračen sem luna probledla;
jak by se naklonila ze oblaků
tvář Krista v umírání ubledlá.
19
KRISTUS.
Má kathedrála krásná, kam jsem vcházel
v těch dobách prvních dětsky naivních chvil!
Cit sladkých vzrušení vždy doprovázel
mou duši, o nichž cizinec jsem snil.
Tam s tabernaklu mezi archanděly
mi Kristus vlídně ukazoval dlaň,
v ní rány úzké bledě krvavěly:
Ta těžká viny vyplacená daň!
Na ňadrech srdce z hloubi vynořené:
když vyprázdnili drahé krve tíž,
Jen kraje od ní ještě zapálené –
vnitř purpurová její božská skrýš.
Zde duch můj v extasích se žhavých trávil,
se zapaloval v lásky tušení,
své mety ku věčnosti rozestavil,
kam Eliáš hnal žhavé spřežení.
Teď vyhasly mé žáry v polích jiných
a v srdci místa černě spálená;
už nenajdeš míst oněch pohostinných
a kathedrála dětství ztracena.
Jen Kristus její v chvíli nejžalnější
v mou duši sestupuje po čase,
má rány svoje větší, krvavější
a jako slzy svítí po řase.
20
II.
21]
STROMY V PODJESENI.
Vy buďte pozdraveny,
tak holé a tak bez listí,
vy nade všechno šťastné,
hle, hořím závistí!
Vši sílu – jarní mízu –
jste do krůpěje vyžily,
v svých květech výskajíce,
jste marnotratně hýřily.
A podzim jedovatý,
otrávený jako blín,
ten sbírá zvětralé jen květy,
pár žlutých listů v klín...
Tak vyžít oheň mládí
a rozjiskřených vášní žeh,
se spíti rozkošemi,
jež urychlují dech.
Pak zemi čekající
to tělo hodit, vyschlý brak,
a ztratit se jak mlha,
zvednutá sluncem nad oblak.
23
TAK SE UMÍRÁ.
Prolévá mě bolest tvoje,
máti má!
ochuzena o své květy,
bez výkřiku svíráš rety;
v rudých listech stopa boje
jak mě dojímá.
Jako vlna, která lehla
do proudu,
v neznámo se život noří
do prohlubně věčných moří,
odkud jiskra jeho šlehla
tobě do oudů.
Do dálky se zrak tvůj v děse
upírá,
prchající život stihá,
co se mdloba v těle zdvihá,
až pak k srdci prodere se:
tak se umírá!
24
VER SACRUM.
Už jaro jest, už jaro jest,
chce všecko mřít a všecko kvést;
než vykvést dá zem lačná, prve
chce ssát, chce ssát i z tvojí krve.
Ó hoďte rychle zrna v pole,
ať mrou, ať práchnivějí dole,
však květ svůj vznesou ze hrud vlny:
ó přerod bolestný a tajuplný!
Chceš tělo v zem? má duše hoří!
dřív květ svůj k slunci nevynoří!
v svět záhad má se v plese vznést?
CasČas mřít jest – kdo chce věčně kvést!
25
SURSUM.
Umdlena byla duše má poutí!
otvírám okna do zahrad Tajemného;
jak vůně projde síněmi její
nad záři slunce čistý duch Jeho.
Celá se touhou zachvěla žhavou,
vypjata vroucně do dálek zamlžených,
jako když chorý po dlouhém čase
u oken sedne do jara otevřených.
A ňadra slabá zdvižena mocně
po dlouhé žízni horečné vůně ssají,
jak bílé ruce myšlénky všecky
vstříc Jemu v dálky němě se rozvírají.
26
S VÁMI.
Slyším v listech šeptání, ó hlasy!
Chytám úsměvy, jež po vás, stromy, vrou!
moje bytost k vám se všecka hlásí,
v květ váš duše hnízdo uplétá si;
u vás být by chtěla chvílí veškerou.
Unavena žitím v stálém shonu
po něčem, co žití nikdy nepodá,
dávno svržena snů zlatých s trónu,
těžko jde v tom kruhu miliónů,
jímžto z hloubi zoufalosti pohrdá.
S vámi žít! tak na výsluní léta,
v žáru, který v barvách žhavých pěje si,
vydýchat se vůní v úhly světa,
a pak svadnout, dřív než zima kletá,
pod modrými, slunečnými nebesy!
27
MÍR.
Před čím pohledem jste se zazelenaly,
stráně, ó keře srázů, vrcholy stromů?
Jakou touhou rozkvetly klíny tvé, ó země?
Jaké to štěstí přišlo do vašich domů,
mírem že dnes dýcháte zevšad vroucně ke mně?
Lačný nastavím holé svoje dlaně,
duši jak prázdný kalich nakloním žízně,
pod okna vám při hodech postavím se tichý,
ať jako paprslek slunce do tmy mé trýzně
květů vašich zapadnou jas a barev smíchy.
Jako bělostné roucho rozestru ji,
chudobou potrhané na mnohých místech,
zachytím-li drobty jen k nasycení svému,
mannu, jež jako rosa leží vám v listech,
mír mé duši nemocné, ó jak vděčný vemu!
28
BŘÍZKY.
Jako by právě ve vábném reji
kořen je zachytil v zemi,
v kruhu tu stojí, sotva se chvějí;
ale jsou smutny a němy.
Ještě jsou větve rozpjaty vzájem,
po sobě vztažené ruce,
v plesu jak kdysi tančily hájem,
než-li zlé propadly muce.
Přes ně se listí katarakt lije,
kadeře spuštěné v letu;
neviditelná ňadra jim kryje,
dmoucí se u žhavém vznětu.
Štíhlá jich pnou se bělounká těla,
jak by šly z koupele právě;
věnečky vity kol svého čela,
bez skvrny od paty k hlavě.
Kdo jste vy, břízky, ve svém zde světu,
skutečně hájů-li panny?
Znáte vy také horoucích hnětů?
Jste-li též touhami drány?
Jsou-li to vzdechy, korunou jde-li
tichounké šumění vánků?
západem když jste okrvavěly,
rděním to na vašem spánku?
29
Rosa-li padne do vaší kštice,
perly to na vaší šíji?
A když tak tiše stojíte sníce,
čím vaše duše se spíjí?
Však vám už svěžest povážně chátrá:
jak listí vaše dnes řídne;
dívám se na vás v soucitu bratra,
závidím, že jste tak klidné!
30
PROSBA.
Jest ustrašena duše má,
zachmuřeny jsou obzory její;
ó větry, větry neznámé
přes ni divoce vějí.
A listy s korun padají.
Jaký podzim to v kraje jde mojemoje.
Ach, nechte zráti ovoce,
mladé ještě jsou zahrady tyto;
což nezřely jste poupata,
co jich v lupení skryto?
V nich vůni žití stajil jsem –
sílu v poslední zoufalé boje!
Jen co mi málo rozpuknou,
co se otevrou lupenů kraji
jak číše k pití podaná
těm, již souzeni odumírají.
Ji vyprázdniv se zahalím
k smrti, uprostřed života stoje.
31
TMA TĚŽKÁ...
Tma těžká padla na mé snění,
stín bolesti slzami těžkán
mým nitrem nesl se zvolna
a daleké obzory skryté
se blížily ke mně.
Hle, modré stany je vidět
a před nimi hranice strážné
jak hvězdy stříbrné planou,
tam za nimi lány se táhnou
zaslíbené země.
My v znoji života seli,
v ty lány své házeli zrní,
jež krví zbroceno rudou
a slzami, vlhké je potem,
jenž rosil nám témě.
Teď prací znaveni těžce,
dlaň mozolnou do klína kladem;
tu zdřímnem na mezi rádi,
až dozralá setba nás vzbudí,
v sny praskajíc temně.
32
NA LÍCHÁCH SMUTNÝCH.
Lilije dokvétají,
cítíte vůni mdlou?
Ach, vůni umírajících
s tou tváří zsinalou!
Neměly sluncí žhavých,
jich ohně dávno vychladly;
neměly rosy moře
a žízní vychřadly.
Nyní mi dokvétají,
koruny těžce skloněné;
poslední vůně lijou,
bolestí sycené.
Už nikdy nerozkvetou,
na těchto líchách víc už ne;
list jejich svěží zčerná,
sníh jejich sežloutne.
A kdo tou cestou půjdou,
se zasmějí té pověsti:
jak na těch líchách smutných
kdys mohly rozkvésti.
33
KE HŘBITOVU.
Ten pohled v duši se mi vrývá!
květ jeseně mi truchle kývá,
na stromech list jak ze zlata;
jak háje oranžové hoří
alejí řada k cestě připjata –
příroda poslední div tvoří.
To vzpomínek zář šla tu listy,
v nich slunce odlesk zahrál čistý
z těch žárů letních sálavých,
když jako láva přes ně stékal
a jako míza hořel v nich
a v rudý květ se vylít čekal.
A nad vším mlha rozprostřena,
v obzorech dálných podepřena,
jak rakve víko zvednuté
na chvíli ještě rozloučení:
nejprudší v duši pohnuté
poslední je to okamžení.
34
CESTOU.
Prašná cesta. Stromy kladou úzký stín.
Kráčím polo v slunci, polo v stínu.
Kolovrátek na mé cestě, který minu,
hraje známou píseň z dětství mého,
ztraceného, ztraceného!
Vzpomínky se perlí tiše ze hlubin...
Polo v slunci, polo v stínu.
35
ZEMI.
Ó prachu drobounký, jemný, ó země,
ty vlídná Rodičko, sladká Máti:
cit dítěte budí se ve mně,
tě pojmout v náruč a celovati!
Vše z tebe vytrysklo: tisíce rodů,
svá čela dumavá hory zdvihly,
hle, řečištím za mléko vodu
dal prs tvůj úrodou nevystihlý.
S tvých ňader závojem oblaky vzlétly,
tam nebem plovouce rozčeřeným
hned andělů zástup jak světlý,
hned s křídlem do bouře potopeným.
A lesy zástup jak oděnců vstaly,
svá věčná tajemství šeptajíce,
svou patou se boříce v skály
a k výškám etherným kývajíce.
Ty květy rovin a úrodné nivy
a stébla se zrny na své hlavě
jak v koši dar nesouce tklivý,
jejž složí před námi usmívavě.
Ty zvířat Rodičko, z tebe jež žijí,
jež klín tvůj den i noc štědře hostí;
ó cítím, svůj život že piji
z tvých útrob, dítě tvé, kost tvých kostí.
36
Co v tebe, Rodičko, přejde, zas vstává
vždy k žití novému obrozeno;
tvým tělem to proudí jak láva,
ta výheň zlá, jež má „Život“ jméno.
Ó prachu drobounký, jemný, ó země,
má vlídná Rodičko, sladká Máti,
když popel můj přijmeš, ó vem mě
a nenuť – k životu znovu vstáti.
37
V JESENI.
Jest nebe bílou pěnou sešlehané,
ty v modré hloubi třásně plovoucí,
své květy poslední už stříkla země
nad listy stvolu položloutnoucí.
Chce ještě jednou zvlnit vůní novou
tak žárem přesyceným fádní vzduch,
a ještě naposledy ovinout si
kol něžných boků fábor žhavých stuh.
Jen ještě na chvíli být zase mladým,
a usmívat se třebas do svých snů;
a zapomenout, že to pominulo,
co uloženo během hořkých dnů.
Své štěstí zdržet třebas na vteřinu
a třebas o píď den svůj nastavit;
a když i slunce do popela lehlo,
tož aspoň červánky si rozžhavit.
Jeť zima příliš mstivá ku poupatům
a noc své lampy stínem zatmívá;
neb každý krok, jejž život dál nás nutí,
cest prachem vzpomínky nám pokrývá.
38
ŠEŘENÍ MĚSÍCE.
Šeření měsíce rozkládá
kružbami gotických oken
duhový svit;
rozkládá v hlubinách ňader
v touhy můj cit.
Podlahou obrazy arabesk
v přeletu tvoří a kreslí,
smývá je zas;
v hrudi mé vražedné touhy
nesmyje čas.
Náhle ty paprsky zdviženy,
prchají do výšky zpátky
lehce jak sen;
ale ty touhy tam leží
v půlnoc i den.
39
VODOTRYSK.
Tisíce jisker vzduchem hoří,
tisíce perel padá zpět!
vzlétají jako holubičky
vždy nové hned.
Slyšíš tu hudbu tiše třást se,
tu harmonii tónů znít?
stromy své větve v klenbu vztáhly,
tu rozkoš pít.
Jakoby vůně rozlila se
zde po tisíci sladkých rtech;
jas slunce teče s listů stromů
až dolů v mech.
Duše má, k smrti zarmoucená,
ó vyjdi z těla, vyjdi ven;
snad najdeš konejšivé tóny
pro zašlý sen.
40
VEČER.
Venku život rušné vlny tříští
v bujném příboji,
a zde u mne jako na bojišti,
ale po boji.
S věží vyzvánějí slavné „Ave“
– jakýs svatvečer!
jak se lomí do mne v usedavé,
ve vzpomínek šer.
Večer na kahanci vytahuje
luny světlo mdlé,
a mé srdce slzy rozvěšuje
za vše Umrlé.
41
KLID.
Vlídný večer! Klid v něm zavlál
křídla šírem rozepjav
na svých zádech obraz luny
jako motýl smrtihlav.
Šerem hor je vrouben v dáli,
všeho lehounce se dotýká;
marně! Každý květ se před ním
uzavřel a zamyká.
A já! Pozdě v konci žití
– slyším vlát ho křídlem – klid;
nesepnu už ruce vroucně.
Dál! jen pevně rakev uzavřít.
42
III.
43
ADVENT.
Ó Kriste!
Přišel jsi náhle jako květ lilje
rozkvetlý přes noc nad bahnem shnilým,
jediný, který rozestřel kalich,
skvoucí se kalich požárem bílým.
Nad kalnou vodou lotosu růže,
netknuta blátem Gangu a Nilu,
kam padá rosa posvátných jiter,
tak jsi k nám přišel k božskému dílu.
Ve mračnech hvězda zářící nocí
jediná hvězda svítící k zoři,
jež nikdy lidstvu nevzejde, nikdy
zmítané arše na vlnách moří.
Rozestřel’s purpur, krvavý purpur
na dřevě kříže s Golgoty výší,
aby tvé tělo čistotou plálo,
jako tvé slunce do končin říší.
Však marně, marně vzpínáme ruce,
střísněné blátem ropuší tělo,
marně my chceme rozkvésti v lilje,
jak lotos z vln se nořiti stkvělo.
Rozžrané tělo vášněmi chtíčů,
kypící varem žádostí vilných,
křehnoucí mrazem polárních sluncí,
poslušná kořist pod pěstí silných.
45
Poslušně lezem v bahno své zpátky,
za nocí temných zápachem spití,
zápachem ostrým, pod nímž se svíjí
v ropuším těle každý nerv žití.
V zoufalém smíchu vrháme sebe
v zkalené vody, odkud jsme vyšli..vyšli...
Nad námi teskně do dálek prázdných
k věčnosti záříš – Messiáš přišlý!
Ve Zlaté Praze 31. prosince 1898.
46
UKOLÉBAVKA.
Dřímej, rajský květe,
Synu člověka!
ať sny, plaché ptáky,
bolest nezleká;
nelítostný Osud,
však se dočeká.
Sedí u kolébky,
úsměv počítá,
s každým v korunu ti
trn víc uplítá;
bude v ní skráň tvoje
růže rozvitá.
Polibky kde kryly
nohy, ruce ti,
pomstí v přebolestném
kříže rozpjetí,
kam je bílé vbije
hřeby prokletí!
A jejž, matko, vineš,
život umučí,
vytrhne jej jednou
z tvého náručí;
v milióny jiných
ten však vypučí. –
47
Osud zatvrzelý
přástvu posmeká,
kolébá svou kořist,
však se dočeká...
Zatím dřímej sladce,
Synu člověka.
48
GOLGOTA.
Tak umírat! Své v náruč rozpjat ruce
té nenávisti, která dole vyje,
modlit se tiše při největší muce
za láj, jež spita klne u nohou!
Když lokty přivinout jich nemohou,
vstříc aspoň siné naklonit jim šíje,
v zrak strhán zahrnout je při rozluce.
Je mrtev přec! Jen Bůh v něm zůstal živý –
a Longinus když probil ňadro bílé,
svůj purpur vyhrnul v skřek židů divý,
ven vyšel, v srdce trůnu sobě sed’.
Zem třásla se a skály pukly hned
a mrtví vyšli z hrobů v Jeho síle,
kam Jeho pohled pad’, se dály divy.
Jen okamžik – a kteří chiton dělí,
se v křeči pláče k patě kříže schýlí,
a pěsti, jež se pozdvihnouti směly,
sepnou se v roznícení do dlaně,
a pomstou zapálení oddaně
tak půjdou beránků jak zástup bílý,
chór tichých mučeníků zkrvavělý.
Proud věků, jenž zde záští skřeky chytal,
je v sladké tóny hymnů zvolna ztiší,
ten posměch, který Lásky smrt zde vítal,
on sníží v touhy pláč, jež miluje;
ret rouhavý ty rány sceluje,
je přimkne žíznivě jak svatou číši,
by na věky jí více nezamítal.
49
A světa řád, jenž stavil se tu v honu,
zde v zamyšlení světlo svoje shasil,
a náhle obrácený v jiném sklonu
se dále řítí, kříže rozpjetí
jak zoři nesa v temno století
a uštvanému lidstvu jako asyl,
jak sladké Ave – Ave jitřních zvonů...
Tak odejít! Své rány otevřeny
i hloubku srdce v lásky vroucím vznětu,
kdež v krve purpuru Bůh zahalený
se tají v svaté slitovnici Všech.
Jak Josue, jenž stavil slunce běh,
by světlo nezašlo, jež zažeh’ světu –
tak usnul, maje ruce pozdviženy.
50
SANQUIS CHRISTI.
Prameni tajuplný,
s nejvyšších vrcholků tryskající,
na věky Slunce kde živých září,
zázraků Řeko a divů.
Sedmkrát vnořen, kde každý
z nemocí smrtných jde svěží,
z lázně jak hřející vystupují
zardělé po celém těle děti,
prostřenou po matce náruč.
Ó moře, bez konce, bezdné!
Lunou v němž přejasných nocí
Láska se odráží lilijová,
mlékem se rozlévající,
v paprsků tisících jemně
jako síť zavěšujíc se
přestkvělá neviditelných
na bodech prostoru všeho.
* * *
Jeden dotek, surová pak rána,
a hned z bílých květů ňader
vyskočil déšť purpurový
v milionech žhavých krůpějí
rosa padající stále:
věčně dští a nepřestává,
naplňuje prostor září,
duše naplňuje vůní.
51
Nápojem jest sladším strdi
nebo úl jest ňadro Boží
a květ Láska srdce jeho,
kteráž jako lotos zkvetla,
na krvavé řece houpajíc se,
pel svůj všechněm nabízejícnabízejíc.
Rozpjaty jsou ruce nad ní,
ukazují do všech konců;
nakloněna hlava siná,
ozdobená trnů věncem;
opatruje ji jak Strážce,
jejž smrt překvapila náhle
opřeného o hůl v snění
u stáda se pasoucího.
* * *
A na krvavé řece jako lotos
se houpající, Láska zpívá:
Jsem věčně živa, smrti neznám
a zde jsem rozpjala náruč,
chtíc objímati světy.
Ale když silou rozepjetí
zemdlela k smrti ramena má
a úzkost v roucho sesinalé
oblékla moje tělo,
úderu čekajíc já kopí,
hořící touhou já vytryskla jsem
zaplavit světy, zaplavit i duše,
úrodou duše naplňovat Vesmír;
Vám požehnání nésti, kletby děti,
52
Vám, plémě bolesti a smutku,
obmyji se vrásčitých skrání,
sežehnu všechen bol, jenž tráví;
uzdravím hnisavé Vám rány,
že zaschnou pod mystickým žáremžárem.
Znectěné tělo zbělím nad sníh,
tlící by rozkvetlo zas jako lilje
na poli pod tropickým sluncem.
Vás, syny staletého jařma
učiním Božími zas Syny;
jak purpur padnu kolem ramen,
prostru se přes nesmělé duše.
Tak do skonání budu s Vámi
v kalichu hoříc zapálena Slovem,
jak lampa věčná pálíc tmu a stíny;
usmívající se jak Světlo,
odestrouc nepochopitelné zrakům,
neviditelné Dálky sblížím,
posilním poutníky, již odcházejí,
k nejsilnějšímu Vítězství tam,
když zemdlí neschopni už k boji!
* * *
Jsme jak malomocní
v lomení ruk, v hořkém pláči
sedáme zde předůvěrně
kol zázračné Hlubiny ňader
u vyvírajícího Pramene zde.
53
Duše naše nořící se z těla,
hříchem jsouce prostituované,
sdrané divých vášní hlodem,
vhružují se zmlklé v hloubi,
lovci perel obtěžkáni velmi,
tisíc tisíců víc každou chvíli,
každým okamžikem rostou,
není konce, není ani počtu!
A hle, vystupují z brodu
krásné jako plémě bělostkvoucí,
oděnců jak archandělských pluky,
jak kdys vyšly z lilijové mysli
Všestvořujícího Otce nebes.
* * *
Buď pozdraven, Prameni duší!
Buď pozdravena, obrozující Řeko!
Buď pozdravena na věky,
Krvi Kristova!
54
VZKŘÍŠENÍ.
Zvony slavně hrají
do šíra,
pějí jako duše
Vesmíra;
sladce vypravují
velký div
v hudbě allelují:
Pán jest živ!
Slyším z dálky hlasy
procesí,
hymny jejich hřmějí
nebesy;
ohlas jejich padá
tiše sem
na ta mrtvá lada
hřbitovem.
A ty hroby chví se
v hlubinách,
pohnuli se mrtví,
svatý prach:
mystické jak hody
v jiskření
vidí chorovody
Vzkříšení.
55
NON EST HIC!
O varhany, kdo mluví,
kdo vámi hřímá v děse?
Bůh stojí u portalu,
vjít nechce, hněvaje se.
Je příliš temno zde mu,
a svíce na oltáři
i zlato hlavy kasul
jen matnou šlehnou září.
Pryč mátožný svěc plamen,
ať kryjí okna clony;
však srdce pozdvihněte,
ať hoří olej vonný!
Je příliš temno kolem,
v prach, pokrytci, svá čela!
jsou lampy vaše prázdné,
jsou srdce vyhořelá!
Bůh světla pominul vás,
dál, slyšíte, jak běží?
jej nezláká kov berel,
ni zlatohlavy kněží.
Jde vstříc, již přicházejípřicházejí,
výš lampy žhavých niter
jim brány zotevírá,
práh věčných bílých jiter!
56
REDEMPTIO.
Jeho krví zúrodněny,
smrti potem svlaženy,
rozkvétaly šeré poušti
v bílé sady lotosové
jako Nilu prameny.
Nebe sny jak zlaté včely
oblétaly nad nimi,
sladké květy bílých duší,
jejichž těla chřadla v stíny
extasemi žhavými.
Nestačily na staletí
vbitých údů krev a pot,
a zas bejlí všude roste
žhavých barev, kyprých tvarů,
žitím otrávený plod.
Vyžily se na povrchu
pomrvené prsti lích,
mezi bejlím zas se plazí
v staré půdě nedotknuté
rozchechtaný starý hřích!
57
VINEA CHRISTI.
Lilije, lilije hýří tu bělí,
vždy nové vlny k nim ze temnot vběhnouvběhnou,
rostou tak do dálek, do šíří lehnou,
nyní už hoří v nich obzor můj celý.
Kalichy sněžné se žárlivě bělí;
jak zlato, které až na dně si střehnou,
bleskne to vlnami, když se níž sehnou:
Ó moře, ó pole, ó sade stkvělý!
Prostředkem bílými, dlouhými lány,
jako stín vdechnutý, ze sluncí tkaný,
vznáší se Tajemný, žehnaje strany.
A pole vlní se, žene a běží,
jako když do dálek špinavých sněží,
vítězným postupem, Věčnost kde leží.
58
ZEMĚ SVATÁ.
Ó země svatá, požehnaný kraji!
vzpomínek drahých co jen v sobě tají
nivy tvé tiché, věnce bílých hor.
Dumavých měst tvých táhlé silhouetty
v zeleni oliv jako bílé květy
jitřenkou zvedají se nad obzor!
Přes věky planeš ještě starou slávou,
zapadlé slunce! zář svou usmívavou
v azuru našem lomíš v bílý svit;
nad ději tvými ještě v zamyšlení
jiných my světů nové pokolení
z brodů tvých ždáme žízeň ukojit!
Ó země heroů a bohatýrů,
na štítu svém již nesli v Boha víru,
Jehovy heslo boje do vřavy;
vítězi vždycky, lidu spasitelé,
na skráni pod ranami zkrvavělé
bez lauru pyšného však, bez slávy!
Proroků lůno! vyschlých věčna žízní,
mrskaných touhou jako žhavou trýzní,
pro slávu Boží jdoucích ve zápas;
mluvících hromem v Hospodina jméně,
píšících ohněm na paláců stěně
kletby své svaté zdrcující vzkaz!
V intimních chvílích ve skal tvrdých sklonu
snících sny velké v světle visionů
o slávě Judy, jež se vrátí zpět,
58
zazáří světu do všech končin jeho
pochodní Boha, světlem Tajemného,
na kmeni Jesse poslední jenž zkvet’.
Kolébko Boží, země požehnaná,
kam Láska věčná Sebou překonána
snesla se ve pokorném toužení;
nad luhy tvými, jezer snivých břehy
dosud se vznáší Jeho zjev pln něhy
za nocí jak hvězd bílé záření.
V šumu tvých zahrad, na boku tvých strání,
hlas jeho dechne jako zvonů doznívání
v dálce kdes ve křížení bludných cest;
v západech slunce, když vše jihne v šeře,
zahalen mlhou zamlklý se béře,
klekaje ve modlitbách u tvých měst.
V bolestné chvíli, když se s kříže lila,
v srdce své tys jak v kalich zachytila
přesvatou jeho krev – dar obětní;
do skal tvých třesoucích se v uděšení
v ňadra jak matky v rukou zalomení
smrtelný zapad’ výkřik poslední.
Ó země požehnaná mezi všemi,
svěcená Boha svého šlépějemi,
ze srdce jeho vláhou prossáta,
Rozkoši srdce! buďtež pozdravena,
předrahá místa, ó dvě sladká jména:
Betlehem – kolébka, vrch smrti –Golgata!
60
MÁ SVÁTEK MOJE SLADKÁ PANÍ!
Ku poctě mojí sladké Paní
má lýra vroucně zní;
jdou přes ni jako v usmívání
zvukové čistí, líbezní.
Jest měsíc máj jí zasvěcený,
květ vůní nalitý
jak balsám v obět připravený
a v alabastr ukrytý.
A stromy všemi alejemi
jak řada družiček,
poupata tkaná kadeřemi
na tisíc smavých hlaviček.
A koberce se prostírají
tak měkké zeleni;
jak trůn se hory pozdvihají,
červánků nachem prostřeny.
A slunce koruna je žhoucí,
v blankytu zdvižená,
až přijde kněžna všemohoucí,
hymnami věků slavená.
61
TAJEMNÉ ZRAKY.
Rozkošné zraky! Vzpínám k vám ruce!
svítíte snem či ve skutečnosti?
uzdravily jste duši mou chorou;
řekly jste: vstaň! a lehounce vstala.
Dlouho se těžce choulila v smutku,
ale teď celá rozkvetla vůní.
Jako sklo jste ji pronikly žhoucí,
zažehly jste v ní červánky jitra,
nového jitra, skrytého zemi.
Sleduje vás jak somnambul lunu,
vstupuje na vše výšiny lehce,
na vršky křížů stříbrných vížek,
výš a výš, hle, se radostně vznáší.
Paprsky vaše vbodly se do ní
a jsou jí křídla prostřená dálkou,
jako pták na nich vstupuje vzhůru.
Pod ní se v temnu skrčuje země,
despotka život tlumící krutě.
Unikám! Rychle! Dříve než jitro
vykřikne z konce obzoru na ni.
Nechci víc probuzení juž žádné.
Neshasněte mi, rozkošné zraky!
62
TOUHA.
Tvým!
toť touhy mé sen nejsladší,
to plamen, jenž mě sžírá;
to stesk,
jenž nikdy neumírá.
Tvým!
Když srdce musí milovat,
je tobě zapaluji;
tys ráj,
kam běh svůj naměřuji.
Tvým!
Je tobě posvěceno vše,
nic nenazývám svojím;
bys chtěl,
se v hloubi duše bojím.
Tvým!
tož oltářem i obětí,
kam patříš, Usmívavý;
ach, být
jen stupínkem tvé slávy.
Tvým!
to meta sladce vábivá,
a tryskem dnů tak blízká;
to smrt,
z níž věčnost Lásky tryská.
63
OBSAH.
I. PAMÁTCE ZLATÉHO SRDCE.
Smutek 9, Via Crucis 10, Moriturus te salutat 11, Dokonáno 12, Requiescat 13, Západ 14, Verš z denníku 15, Hodiny 16, Kříž 17, Tajemství hrobu 18, Notturno 19, Kristus 20.
II.
Stromy v podjeseni 23, Tak se umírá 24, Ver sacrum 25, Sursum 26, S vámi 27, Mír 28, Břízky 29, Prosba 31, Tma těžká 32, Na líchách smutných 33, Ke hřbitovu 34, Cestou 35, Zemi 36, V jeseni 38, Šeření měsíce 39, Vodotrysk 40, Večer 41, Klid 42.
III.
Advent 45, Ukolébavka 47, Golgota 49, Sanquis Christi 51, Vzkříšení 55, Non est hic 56, Redemptio 57, Vinea Christi 58, Země svatá 59, Má svátek moje sladká Paní 61, Tajemné zraky 62, Touha 63.
E: tb; 2004
64