BŘÍZKY.

BŘÍZKY.
Jako by právě ve vábném reji kořen je zachytil v zemi, v kruhu tu stojí, sotva se chvějí; ale jsou smutny a němy. Ještě jsou větve rozpjaty vzájem, po sobě vztažené ruce, v plesu jak kdysi tančily hájem, než-li zlé propadly muce. Přes ně se listí katarakt lije, kadeře spuštěné v letu; neviditelná ňadra jim kryje, dmoucí se u žhavém vznětu. Štíhlá jich pnou se bělounká těla, jak by šly z koupele právě; věnečky vity kol svého čela, bez skvrny od paty k hlavě. Kdo jste vy, břízky, ve svém zde světu, skutečně hájů-li panny? Znáte vy také horoucích hnětů? Jste-li též touhami drány? Jsou-li to vzdechy, korunou jde-li tichounké šumění vánků? západem když jste okrvavěly, rděním to na vašem spánku? 29 Rosa-li padne do vaší kštice, perly to na vaší šíji? A když tak tiše stojíte sníce, čím vaše duše se spíjí? Však vám už svěžest povážně chátrá: jak listí vaše dnes řídne; dívám se na vás v soucitu bratra, závidím, že jste tak klidné! 30