GOLGOTA.

GOLGOTA.
Tak umírat! Své v náruč rozpjat ruce té nenávisti, která dole vyje, modlit se tiše při největší muce za láj, jež spita klne u nohou! Když lokty přivinout jich nemohou, vstříc aspoň siné naklonit jim šíje, v zrak strhán zahrnout je při rozluce. Je mrtev přec! Jen Bůh v něm zůstal živý – a Longinus když probil ňadro bílé, svůj purpur vyhrnul v skřek židů divý, ven vyšel, v srdce trůnu sobě sed’. Zem třásla se a skály pukly hned a mrtví vyšli z hrobů v Jeho síle, kam Jeho pohled pad’, se dály divy. Jen okamžik – a kteří chiton dělí, se v křeči pláče k patě kříže schýlí, a pěsti, jež se pozdvihnouti směly, sepnou se v roznícení do dlaně, a pomstou zapálení oddaně tak půjdou beránků jak zástup bílý, chór tichých mučeníků zkrvavělý. Proud věků, jenž zde záští skřeky chytal, je v sladké tóny hymnů zvolna ztiší, ten posměch, který Lásky smrt zde vítal, on sníží v touhy pláč, jež miluje; ret rouhavý ty rány sceluje, je přimkne žíznivě jak svatou číši, by na věky jí více nezamítal. 49 A světa řád, jenž stavil se tu v honu, zde v zamyšlení světlo svoje shasil, a náhle obrácený v jiném sklonu se dále řítí, kříže rozpjetí jak zoři nesa v temno století a uštvanému lidstvu jako asyl, jak sladké Ave – Ave jitřních zvonů... Tak odejít! Své rány otevřeny i hloubku srdce v lásky vroucím vznětu, kdež v krve purpuru Bůh zahalený se tají v svaté slitovnici Všech. Jak Josue, jenž stavil slunce běh, by světlo nezašlo, jež zažeh’ světu – tak usnul, maje ruce pozdviženy. 50