Tak umírat! Své v náruč rozpjat ruce
té nenávisti, která dole vyje,
modlit se tiše při největší muce
za láj, jež spita klne u nohou!
Když lokty přivinout jich nemohou,
vstříc aspoň siné naklonit jim šíje,
v zrak strhán zahrnout je při rozluce.
Je mrtev přec! Jen Bůh v něm zůstal živý –
a Longinus když probil ňadro bílé,
svůj purpur vyhrnul v skřek židů divý,
ven vyšel, v srdce trůnu sobě sed’.
Zem třásla se a skály pukly hned
a mrtví vyšli z hrobů v Jeho síle,
kam Jeho pohled pad’, se dály divy.
Jen okamžik – a kteří chiton dělí,
se v křeči pláče k patě kříže schýlí,
a pěsti, jež se pozdvihnouti směly,
sepnou se v roznícení do dlaně,
a pomstou zapálení oddaně
tak půjdou beránků jak zástup bílý,
chór tichých mučeníků zkrvavělý.
Proud věků, jenž zde záští skřeky chytal,
je v sladké tóny hymnů zvolna ztiší,
ten posměch, který Lásky smrt zde vítal,
on sníží v touhy pláč, jež miluje;
ret rouhavý ty rány sceluje,
je přimkne žíznivě jak svatou číši,
by na věky jí více nezamítal.
A světa řád, jenž stavil se tu v honu,
zde v zamyšlení světlo svoje shasil,
a náhle obrácený v jiném sklonu
se dále řítí, kříže rozpjetí
jak zoři nesa v temno století
a uštvanému lidstvu jako asyl,
jak sladké Ave – Ave jitřních zvonů...
Tak odejít! Své rány otevřeny
i hloubku srdce v lásky vroucím vznětu,
kdež v krve purpuru Bůh zahalený
se tají v svaté slitovnici Všech.
Jak Josue, jenž stavil slunce běh,
by světlo nezašlo, jež zažeh’ světu –
tak usnul, maje ruce pozdviženy.