NOTTURNO.

NOTTURNO.
Teď stíny noci táhnou ulicemi jak tlupy nepřátelských žoldáků, již kroky bezhlasnými jdou a němi a podobni jsou v tichu přízraku. Už naplnily spící město celé, jich tmavé všude vidět chocholy a přepadají chodce osamělé a všecky bdící, ať jsou kdokoli. Jak po řebříku po římsách se šinou až k oknům do závratných poschodí, a hledí na mne s šklebnou pantomimou, můj úděs bledý jak jim lahodí! A vnikly ke mně v cely tiché stěny, jak nepřátelskou tvrz mne svírají; jsou meče jejich k srdci napřaženy, kde spící vzpomínky se skrývají. Vím, probudí je zase v okamžení, jich víno smísí v kalich se žlučí a v smíchu podají mi k opojení, než na vždycky mé srdce umučí. V té těžké chvíli zvedám k nebi zraků a ze mračen sem luna probledla; jak by se naklonila ze oblaků tvář Krista v umírání ubledlá. 19