ZTROSKOTANÉ SODOMY
Dřív starozákonný a přísný trestal Bůh,
Teď člověk, epigon, zlých běsů pán a druh
jde hříchy lidské mstít, zla sídla ztroskotat
a gestem titanským blažených tvořit řád.
Viz dávné kultury hynoucí Sodomu.
Smrt s kulomety kráčeti dům od domu
a kata v šatě krví příliš zarudlém
stát na stolici soudné nad dobrem i zlem.
Hrůz divy zmatek město z kořen vyvrací;
co měl kdo, opustil, ne vítěz nad prací,
zmlk' stroj a vlak vrost do trav pouště nádraží,
je stádem ovcí dav a v děsu rozráží
si hlavy na barikádách, než prchne z rodných měst,
kde hrdost zneuctěna, starodávná čest.
Vyhaslo pod kotly a v krbech domovů
dětem se ztrácí matka k hrobu otcovu.
Neb otci postříleni, z vlasti vyhnáni,
se znameními smrti pozavíráni.
Pohůnci katů vlekou starce učené
a k bránám zavedou, z nichž hlad je vyžene.
Šaškové z cirkusů, dřív, než se dolíčí,
prchají, od katafalků pohřební nosiči,
a mrtvoly, spuštěné přes tvář šlojíře,
jdou strašit řadou v loužích krve k nevíře.
111
A čas byl přesunů a strašných znamení,
kdy zlato boháčů hořelo v plameni.
Byl rozdílení čas. Co boháč utrácí,
dnes nepracující si dělí žebráci.
A strojů rozbitých ať kola rezaví,
ať o vítězství nové mocí vypráví,
co v domech zavření tam u svých pokladů
dědici Harpagonů mají poraduporadu,
než budou vyhnáni v dny apokalypsy
a poníženi pod sluhy a jejich psy.
A čas je přesunů a strašných znamení,
kdy jmění boháčů hořelo v plameni,
čas, v hrozné výzbroji dělníků armády,
kdy v svět se chystali, ve smrti zahrady,
prach kosil bezdýmný a plynů mámil jed,
neb třeba položit je k nohám celý svět
to pro den slunce východu, jenž ve snu tkví
a pro zabití dneška jménem bratrství.
112