KARYATIDA
Město v pahorky vězněné, zadušené kouři!
Nesmírné, kamenné tělo, v němž vír života bouří,
železnými pouty drah svázáno pevně a jistě,
k sestárlé Evropě křičící: Va banque,
va banque, va banque, krutě a rozmařile!
Pletichářko ty, výbušných vášní orientu
za okcidentu světly pokulhávající,
v hadrech svých a kmentu
se utápějící,
k jaké světové metě kráčíš,
čí světla, čí ztráty značíš?
O Karyatido, čí otročí koule vláčíš?
Železnými pouty drah svázáno pevně a jistě
k bokům Evropy, křičící: Va banque rozmařile,
lenivě rostoucí Meduso, měnivá každé chvíle,
lačná svá ramena zapouštíš, i v jednom splétáš místě,
milion bytostí hltáš, na tvých by pily ňadrech...
Zrním všech národů krmeno, žravější nad Dravce-ptáka,
napájeno, všem na odiv hýčkáno, vystavováno,
v královském hermelínu a v nejžalostnějších hadrech
proletáře až po žebráka,
ano, ano, ó ano,
přesycené i hladové, v pyšné i bázlivé směsi
klnoucí, pobožnůstkářské, reptající a mlčící,
113
drzé i sprosté, tu ze světel do tmy se krčící
k periferiím kdesi...
Tisícové sem přišli. Svála je síla mládí
plamenem života vzhořet, spěchat krokem, jenž pádí...
Tisícové sem přišli, však spokojeně jen mříti,
ve vodách kalných lovit, ke sklonku života hníti,
z vykradených těl, duší mámit miliony,
za ziskem zisk jen sklízet a hromadit...
Tisícové sem přišli, jak naivní stříbrné zvony,
života touhou zazvučet, sluncem když napojen
do dálek opilý a svítivý mizí den,
aby pak popukaly a shroutily se v své stony...
Tisícové tu svazky se sblížili, kroky tisíců zkřížili,
rodům svojim se zcizili,
aby tu nějakým činem vzrostli a jím se vyžili,
jako včely,
které své žihadlo v posledním útoku vbodly a mřely...
Pekelný kotel to racraç a smyslů, a mohl’s v něm viděti,
křesťanská láje líná jak pilnými schytána židy.
Ale nepozorovala nikdy své veselé zajetí,
své bezcharakternosti cáry a kompromisní bídy...
Továrny chrlily štůčky suken, krabice luxu a hraček,
flakony voňavek, falešných perel a šperků.
Ulice zpívaly refrény veselých odrhovaček,
a ty jsi záhy z nich poznal synka zpívat a dcerku...
Dialekty Rakouska mluvil ten veselý Bábel,
strojů jej poháněl démon a dochvilný vydřiduch ďábel.
114
Všichni tu veselili se, do nocí pracovali,
drobných dnů o čest hráli, divoce, divoce rvali
chléb svůj z dne plamenné peci,
kde plameny
se choulily tisíci rameny,
jej vytahovali horký ještě
z té pekárny boží,
a z potů svých deště
si lehali znaveni radostně do svých loží...
Všichni tu pracovali, i žebráci,
mrzáci, lupiči, přetvářek herci rvavými boxy,
renegáti úskoční, sebevědomí Faiáci,
šplhaví nadutci, od prospěchu jichž k prospěchu potácí
život se mezi paradoxy,
chudí radostí vnitřní neb pomluvou přerůstali
světnic svých obzůrek špinavý, zakouřený a malý,
o bytí, nebytí hráli...
Karier rozkošníci
tančili život svůj na parketách a znící,
nepočítaný kov z kapes nám kradli,
větrům jej házeli v jícen.
Všecko si koupili na den, lásku žen, občanů přízeň,
život jich požárem rozkoší každodenně byl vznícen,
aby ni před smrtí nemohl ukojit věčnou jich žízeň...
Milionáři spřáhali tahouny k Vědě a otěže
třímali vynálezů a řídili dálné jich lety,
přes vrcholy Alp, kde urvané tiskli protěže
na rozradostnělé rety.
115
Průplavem Panamy vzdálené světy si zajali, bližší,
podmořským kabelem v střemhlavém vteřiny blesku,
spekulací svých na mžik uměli krátit si stezku.
Do válek vyšívali hordy, dmýchali ve msty říší.
Zběsile vrhali tíží svých ztrát neb již tušených zisků,
na vah dějinných houpavou, šílenou krvavou misku.
Našli vždy k rozkoši mocných i k boží větší chvále
uctívače své, církev, i diplomaty, i krále...
Přesměšný, moderní šašek, zakrslík-parlament řehtal
směšný děj rolničkou svojí.
Byl jim jen hračkou naivních dětí a k smíchu je lechtal
zdáním svých svobod, jak vratce tu stojí
v pometternichovském, děravém kroji...
Zalovili – a po všech končinách zatáhli trusty,
tisícerými jak nechali zlato své mluviti ústy,
moři a světy se plavíce, nejzazších končin dálí,
va banque jak zlatem svým hráli...
Za utracené životy dělníků kultury z vděku
stavěli Pantheony. Mrtvolám odvážných reků
vojáků, potápěčů a orlích do oblak letců,
zákopníkům vědy, moderním bratrům světců
mohyly nebetyčné
nad hekatombami ve válce padlých zdvihli těl.
Panychidy se modlili okázalé a ryčné
k odvaze milenců Proměny věcné a ustavičné,
medaliony si lili z jich krví rezavých děl...
Drobných však lidí Bábel žil průměr svůj bodře a vesele
svátky své světil a útulné světil neděle
116
zdobně a buržoasně,
utápěn, podplácen, srozuměn,
v blahobytné se utápěl lázně
obchodů, zisků i lákavých směn...
Ženy rodily plodně a měly lokty bílé,
po ničem nezatoužily – jak scholastikové pěli –
tradiční domácnosti a děti krásné a čilé,
otců svých věrné vždy podoby, zdroj i zvyky jich měli...
Jenom drobný a z českých hor hladem vyšívaný lid
vytrpěl v Bábelu faiácký pych a posměšný klid,
a než se mohl s ním pobratřit,
karrikaturou národa stal se i potupou nás,
po desetiletích se smýval jeho kov a has,
s Bábelem přinucen splývat a řítit se v neznámo s ním,
s jeho velikášstvím i prodejností i zpupným šílením...
117