BALADA
Muže a dítě měla,
nikomu nezáviděla.
Bílila plátno u vody.
V okně chaty se sluní
květiny, měly vůni
jako dozrálé jahody.
U lesa na louce v tichu
sváděli ji k hříchu,
v řece tam koně plavili.
Mladí ji přemlouvali,
staří lásku jí lhali,
měšťáci vtipně se bavili.
Věrná dřív, starostlivá,
očima zvířat se dívá,
počíná tulit svůj žal.
Muž ji vyhlíží, hlídá,
z práce se vrací, zvídá
vidí to, zbil by ji, sklál.
Smála se všemu, když sedla
na večer s mužem a jedla,
u prsou dítě své.
130
Vždy co jí řekli, ta slova
žvatlala, svůdníkova
v prostotě poctivé.
Mnohdy tak večer se šeřil,
věřil i neuvěřil,
brousil nůž, po ní z tmy pás.
„Ztratíš ženu a najdeš si jinou,
svůdci přejdou, měšťáci zhynou,
mládí je pekel plamenný hlas.“
Schůzky, ty vzkazy, ty chvaty.
Kdo ti dal klobouk, ty šaty,
řetěz ten ze zlata?
Naposled jsi se dnes smála,
lži své mi povídala,
ženo proklatá!
131