Vy drobounké, drahoučké ručky!
Nuž, počněme stavět do mechu, skal
tu vesničku do vršíčku.
Zde myslem’ si chaloupku a zde stoličku,
zde s cimbuřím hrad,
a nad ním aby třpyt hvězdy se blyskotal.
To bude vesnička Lhota Slaměná.
To vesnička naše by dobře mohla být,
že narodí se v ní Ježíšek.
A zasloužil by si to její dobrý lid,
parádní boty by obul a upnul se v kožíšek.
Hej, Honzíku Vančurů!
Což nevidíš, že už Marie Panna
k nám na oslíku přijela s Ježíškem v náručí?
Což nevidíš, hloupý, – chceš dostat faňuru?
Že na oslu svatý Josef, tesař jede
a ještě že není sláma do chléva uchystána?
A kde jsou jesle? Ta čeládka vyhýčkaná
se ztěžka jen naučí
přichystat všecko včas,
když Ježíšek čeká tu i oslátko šedé.
Nu, nejdřív být pořádek v chlévě musí,
ať rodina svatá mrazu nezakusí,
tož Honzíku hni se, či máme tě zastat zas?
Tak na sloupcích vprostředku dole
je postaven chlév, je rodina uvnitř svatá.
Teď rozestav, všecko, co běží a s dárky chvátá,
až ke chlévu po stráni celé co hemží se v mihavém kole.
Jsou sroubené ze dřeva trámy doškové té střechy,
vídaly práci a o práci slýchaly.
Je velký náš chlév a krásný, zarůstající mechy,
ten jediné může Ježíšku útulek poskytnout
i Marii Panně i Josefovi, neb dýchali
by na blízku krávy teple a oslíci nad jeslemi
a všecko by na slámě spalo a na upěchované zemi,
že stále by u nich se místo našlo a teplý kout.
Teď nahoře vystavme hrad. Má zubatá cimbuří.
Jen z hradu rytíř, ten pyšný vládce a pán
sám nepřijde k Ježíšku. Brvy jen strašně nachmuří,
neb král že jen jeden, Herodes vládne, uznává,
a na Ježíška je strašně, strašně pohněván.
Hned vysílá k Herodesovi na ponících sluhy
s tou zprávou: že Ježíšek uctíván, jak by král byl druhý,
a že prý mu přeroste přes hlavu, vážně se obává.
Což, abychom nestavěli ten bídný hrad?
Ne, neuškodí nám, dítě, pěstoun na oslátku
ujede s Ježíškem včas i s Pannou Marií vkrátku,
neb Ježíšek nemá se čeho obávat.
Nuž, vystavíme si Betlém jako naši ves,
kde pod hradem chaloupky s vršku se svážejí od nebes.
Skrčené domky a chlévy a stodoly celou strání
sbíhají s vršku až k Ježíšku v údolí,
chaloupky stupňovitě jsou vsazeny mezi stromy,
jak sestupovaly by někam bez ustání
e živými chodci, nad něž oloupané trčí
vysoké máje nízkých u chatrčí,
že zdá se, jak poutníci drobní by kráčeli o holi.
Je drobné všecko. A droboulinké ruce
tu rozestavují barevné figurky svítící,
tu v zelené jabloňky někam človíčka malého vstaví,
buď do mechu zahrádky, k nějaké malé budce,
tu a tam v rýhách úvozu pastýři junáci,
koníček někde a někde strakaté, plavé krávy,
nějaké ovce, pár bradatých, sedřených stojí koz,
a všude se tolik postaviček mihá,
s krosnami, košíky, všichni v botách a nikdo bos.
Tak vida. To československý Betlém a v našem vzduchu,
je na našem vršku a český hovor ti dolétá k uchu
i česká hvězda se houpá ve výši
a svítí: K Ježíškovi ať kde kdo pospíší.
Teď dráteníčkové přišli, je veselo od šalmajů
a že též nezmeškali, nějak dobře je mi.
Ať oslíčkům nediví se, rodina z cizích krajů
když přišla. Jen bude-li se jim líbit v naší zemi?
A co ti tři králové? Dáme je stranou opodál.
Dnes pustíme pastýře napřed, a naposled poklekne král.
Neb tito tři předstírají, že přišli z velké dálky,
by jeden druhého obelstil a byly z toho zas války.
A aby kus země neb moře si urvali,
štvou národy k dobytí větší moci rodu svému,
že otroky třeba prý pokořit národu svobodnému,
a proto vše obětují a připravují zmar
jen pro své měšce a pro milostníků pár.
Teď Betlém již rozestaven. Stařečkové i hoši,
ti s rybami v sítích, s chleby v krosnách svých,
ti s torbami a s dudami a ti s koši
přeplněnými věcmi jdou a ti na plecích
beránky nadnášejí, jdou s ženami štěbetalkami
s vejci a slepičkami, s kuřátky, s holubičkami.
Čas, hvězdu a slídová okna by v chlévě jsme rozžíhali,
karmínem rozhoří se, jak z pohádek ztajené zraky,
a pomodlíme se k Ježíšku, aby nám naložil taky,
nač myslili jsme dávno a co jsme si dávno přáli.
Slyš, odevšad zní teď shora i odněkud z hluboké důle:
Mír na zemi a pokoj lidem dobré vůle!