Ó noci tajemná, tys vlnou byla,
jež na svých loktech měkkých přetajemně
sem jeslí kolébku jsi připlavila,
tož od věčnosti prahů k břehům země.
Hle, děcka nad ložem, jež bez vší moci
spí skolébáno vůní schnoucí trávy,
vše slunce vylila ti do půlnoci
svou záři jako sopky kráter žhavý.
Po hvězd tvých řebříku Bůh sstoupil na zem,
Svou velkou pokoru Svým dětstvím líče,
na prutu Isaie on vzpučel rázem,
hle, Vykupitel, z kmene Judy lvíče.
Když proroků již není, mluví dítě,
kdo vzepiali šíj proti Bohu svému,
On vede vlídně, bídu jejich cítě,
Svou hvězdou zlatou k jeslím do Betlemu.
Kdo lásce této odolá, jež v jeslích září
svou něhou sladkou, v níž hněv Boží roztál;
tou děcka ručkou pouto kletby zmaří,
ráj vrátí člověku, by slibu dostál.
Kdo ještě ve vzdoru svou zvedne hlavu,
kdo u jeslí by znova pochyboval,
kdo více učinil, kdo z tvorů davu
než Bůh víc bědné lidstvo pomiloval.
Přes ztuhlé prsy mudrců a kmetů
jdou vlny pohnutí, jež taví ledy,
jich touhy mladé, ideál jich vznětu
zde naplněn jest přece naposledy.
Zde východ jest, zkad člověk musí růsti,
zde moře tajemného obrození,
sem vběhne život náš jak řeka v ústí,
zde prazdroj lásky jest a vykoupení.
Zde svět, jenž plný zoufalství se stmívá,
zas na výsluní naděje své vpluje,
a čelo skloněné, jež bídy pot zde smývá,
zas v blaha oddechu se pozdvihuje.
Bez kletby vezme člověk teď kleč pluhu,
jej zaboří v zem, žní juž tryskající,
a mudrc bádat bude v hvězdném kruhu,
bez skepse závoj snímat s pravdy lící.
A žezlo králů zlomeno je v půli,
v jich purpur žebráci své halí cáry,
krok vrátí asketi, v klín žen se stulí,
své vášně změnivše na čisté žáry.
Ó noci! buď tvé lůno požehnáno,
ó matko, která Zoru počala jsi,
neb Sluncem, kterým vzchází lidstvu ráno,
jest úsměv dítěte, jež v jeslích hrá si.