KE STÉMU VÝROČÍ OTCOVÝCH
NAROZENIN
Stařenka neznámá kdys dávno, před léty
mi po své vnučce vzkázala:
že znala mého otce, když byl mlád,
když louky byly květy posety.
A na Vimperk zda vzpomíná si rád?
I na ni, maličkou, když hrávala
s ním na klavír, když bavíval se s ní
v rodině sudích patriarchální?
Aj! Hle! To pozdrav teplý života.
Snad první lásky nevinnost a dobrota?
To byla doba vrkočů a krinolin
a zvláštních poklon, kdy byl život hrán,
Haydn a Mozart, dua violin,
německých rodin lesk, divertissement,
a doba výletů za vody, za hory,
až na Boubínské pralesy,
až do jezerních krás a Lenory
v tanečním kroku jako na plesy.
Aj! Hle! To pozdrav teplý života,
snad první lásky nevinnost a dobrota?
168
To synům nevyzradí otcové,
co o nich vědí dávné stařenky,
ba nikdy na vycházkách po kraji
v důvěrné chvíli božíhodové,
když po práci vsi tiše dýchají
modravým dýmem družné myšlenky,
mi neřek' slova, zavřel v hrobku dní
tajemství mládí diskretní.
Až před smrtí, snad v umíněném snu
mluvíval o Šumavě, mládí svém
a byl by rád se rozejel tam hned
v obdivu jakéms jásavém
a jak by o něčem chtěl vyprávět,
co milé bylo mu, co na čele
a v tváři skládalo mu vrásky veselé.
Vzpomínám všeho letos, otče, dnes.
Je stých tvých narozenin výročí,
a je mi tak, že spolu jdem a les
nám u pat šumí. V dálce vyskočí
kdes za obzorem ves a blýskne věž.
Pak večer měsíc stříbrem prosívá
v kořenech cestu, noc kdy chladívá
a při návratu tma, jen žhavé blíž
doutníků našich jiskry, jako potmě smích.
Již z lesa vycházíme, blízcí cíle již,
neb ze všech statků štěkot psů se zdvih’.
Těch sto let pohlceno do hodiny, dne,
zmizelo v ohromnosti věčna bezedné.
169