FRÁŇOVI ŠRÁMKOVI
Básníku pramenů země
a kořání černého, jímž ji opínal,
básníku lyrických idyl a lyrických dramat,
co dnes bych přál?
Vše lesy a vody mu daly a vítr bouřící temné,
když srdce lidská hřál v dlani své,
ať viděl je věřit neb plakat aneb do krve klamat,
to v mrazivých dnech, když dvakrát vše cítila jemně
a nejvíce je zkrušil žal.
I jeho touha zazněla písní pastýřských rohů,
až za hvězdou k Betlému, k Jezulátku božímu.
I na prosaické zemi, kde satyrů víc než bohů,
on stvořil několik srdcem svým vyzařujících duší
za jara mládí i v ovoce plném podzimu,
a sblížil je i oddálil v básnickém vzplanutí.
Slyšíte lesy kol hájoven vášněmi ožít,
když praskají větve sosen hlubokou tmou?
Znal do vojenského soužení zhrdání vojnou vložit
a do dívčích retů píseň líbeznou.
A šťasten kráčeje, kde se mží dálava modravá,
na erotickou svou šalmaj vyhrává.
174