BURSA.
Den šedivý jako když mouky šeď
nezvěstný mlýn by ve svět sypal,
co v ulicích tramwayí hluk skřípal
olbřímím vozům v odpověď.
U bursy kupčíci na chodník
a na schody, pod kandelábry a vlysy
svůj v hebraismy ztajený křik
si zpívají, hlučí, svou chvalořeč, mísí
v to agenti pochyb svých jízlivost,
svou výbušnou zlost,
i smíchem se dusící zchytralý dík.
Co na burse hlava lpí na hlavě,
co hádají se a chválí dnů zboží
dle dešťů a slunce a úrody boží,
déšť na ulici mží modravě.
A jako by z hluku slov zvonilo zlato
na velikých měřicích zisků váto, –
............
já žírné zřím v daleku prostory vlát
zažloutlým zlatem tam u lesů kdes a zapadlých blat...
Jak hallucinován den srpnový cítím
žehnouti obilím zralým a ovocem, kvítím...
A slyším dech letního, světlého rána,
za fujarou pastýře ovce se vlní,
61
dzin, dzin, dzin, dzin
to zvoní a drobného městečka brána
se postavami a nářadím plní,
a houpaví, strakatí voli
se plouživě vlekou kams do údolí,
kde v lučinách bělí se mlýn...
Ó střídavé, drobné plochy polí,
lny zrající, máky a skvrnaté natě,
kde chatrč stará se hrbí k chatě
a k silnici pod topoly.
Vše ve znoji srpnového žáru
jak praská a šustí a zrá,
dzin, dzin, dzin, dzin.
Co hospodář sklidí? Nemá zdání,
vše slunce je, dešťů hra,
vše oblohy modré je stín.
Ó nekonečné jsou obzory, hoří,
plá obilí, zlaté jak vlny v moři,
kdes na něm jak koráby plují,
vesnice bílé se stožáry ranními
svých věží a pod větrem stromy nad nimi
jak vzepjaté plachty dují.
62
Ó, louky a pole za ranných ros
zřím jasně teď, v sluch mi zvoní cos
dzin, dzin, dzin, dzin,
za fujarou pastýře ovce jak zašly by v mladých dnů stín,
slyš, zvoní to, ztrácí se pastvištěm, dzin, dzin, dzin, dzin, dzin...
A všude bronz ječmenů a žit rozvlátá zlata...
Jsou údolí sluncem vrchovatá
jak nádoby zlatistých vín...
A všude se zdá až ke štítům chalup líti
zlat přezrávající vlnobití
a nejvíce za čistých jiter, v nichž dlouží se stíny
ze sadů, jablůněk, švestek a sliv.
Vsi vidím se dívat dychtivě do roviny
a městečka drobná do dalekých niv,
kraj vidím se bělat těly
v světelných blescích ranní rosy,
a poslouchám, tisíce ženců úrodu kosí,
a vidím, jak Bůh je milostiv.
Již hlavy volů zřím kývat se z hlubokých cest
a za nimi plné vozy se vléci,
tak jasně to zvoní, jak zrna když z bohatých snopů se sypou,
když pod tíhou obilí nápravy skřípou
a úžasných bohatství tvoří budoucí zvěst...
63
A konečně – probudiv se – dešť crčet jsem slyšel zas,
cink dukátů za uzavírkou kdes o mramor komptoáru.
Tam, zdálo se mi, zlato niv žírných se vylilo,
pot ženců že vypilo,
krev radostné práce v únavném, horkém žáru
a moudře se o mramor smálo: proč, komu ten uzrál klas?
64