PŘEDZVĚST ZLATÉHO BÁBELU.*)

Antonín Sova

Ruch Bábelu do noci stále vřel, a nestvůrné domy výhní plály. Tisíci dobře mířených střel myšlenky výdělkářů zrály... Obelstít, zdolat, znásilnit, upoutat rozum i cit. Ze všeho růsti má zlatodol kdekoli kolemkol, kde pracují za mzdu otroci od rána, od rána do noci... Již hromady zlata se věží, kupí... Je žraví vždy oblétají supi a v šílenství se o moc prou a prvenství. rvou zobci si peří a klovou oči a křídla zlámaná po zemích a mořích vlekou, a točí se na povel Satana... Nad Bábelem krvavá denně zář... A čímsi kořistníků tvář neblaze hrozí... Jejich chrup mní pozřít protivníků trup a jejich čelist rozvírá se do dálek i do šíra... Kdož stavěti Bábel pomáhají, své vozí kvádry, své síly dají, zří denně, jsou zlatem stmeleny ty jeho kameny, dnem, nocí jej hlídají kořistníku, mzdu berou za to, bez lásky, díků. V nich po práci marného přítomna myšlenka roste ohromná: My, bez viny, dobří, za těžkou prací svou my, jdoucí! stvoříme novou epochu světovou... My zdvihnem se jednou, ať stavba ční až k nebi jak příšera smuteční a opuštěna v záři hvězd ať mezníkem přechodné doby jest, ať kosmické jak strašidlo ztrhaných mraků pod křídlo ční, Bábel zlatem stmelený, chladný a studený... My do výší vnikli již nejzazších, sta pater věků a kultur nás zdvihlo až v závratnou oblast, kde vítr ztich’, však hladových ptáků se hejno zlíhlo... Z nás budoval každý a tesal a snášel, bděl u ohně věčného, soumrak kdy shášel oblaka nocí vybledlá a dlouhým plutím slabá a mdlá... Však běda! Náš pot se v stružky slil a pod Bábelem kdes vyústil v potoky zlata, jež mocní světa v své jímky schytávali léta, ty hrůzostrašnou svou pod zoří nezvěstných tekly do moří... A my jsme jen viděli, v úzké své kleci, kde k nýtu jsme spájeli nový nýt, kdes v hloubkách se ztrácet, to zlato téci a do neznáma vyústit, a poháněni, jak obrovské stroje, světovým řádem puzeni my zvykali si už na zklamání svoje a na své... schuzení... Leč druha když za druhem v resignaci Stymfalští odnášeli ptáci, my s obrovské stavby lešení jsme do hloubek nesmírných shlíželi zděšení, a začali poprvé reptat, vztek játra nám počal leptat, i srdce i mozek... Též jakás i radost vzdálená k nám vztahovat počala záchranná ramena... Tu poprv jsme stavili práci na Bábelu i rukou i mozků, – vzdor, ruka na čepelu připraven mlčky čekal, co Mamon dole obstoupil Bábel v hrozivém kole... A s té své hrozivé výše jsme křikli dolu, kde rozvalený v své pýše v svých chapadlech objatý Bábel držel a svíral strašlivý Mamon, ďábel, a hlas náš dálkami hvízdal a hřímal a zmíral: Nuž, vizte, toť on, toť on... Toť Mamon, toť on, toť on... Nám překáží na vlastních osudech pracovat, nad zisk je necení, už na jeho zlato se každý dech náš promění... Ne, nezdvihnem’ ruky už jedné, blesk myšlenky bědné, nepošlem’ děti kruh nový dostavět zlatého Bábelu, k chladnému nebi jenž ční a se šklebí, mřít nepůjdem’ za Mamon... Nuž, vizte, toť on, toť on... Radš opustit závratnou stavbu a podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu, svým aspoň něco zváti, své síly rozepjati pro vlastního srdce potěšení... My obrovské stavby jsme viseli na lešení jak přezrálé plody svým odhodláním, a dole šilhavý Mamon obcházel Bábel v hrozivém kole... By Moloch ten mohl své zlato jíst, dnem, nocí, ten Bábelu zlatého Antichrist, vše zkoupil svým zlatem. Dal utápěti svět celý v svém zlatě... My staří i děti jsme pro něho od rána do noci jak otroci se plahočili... Tož má teď zlato. Však hlad nám pouze uštědřil za to... Brav, obilí, kov a vše, co dá les, pole a moře, co úroda, on skoupil svým zlatem z našeho potu, toť jeho je odměna za robotu, vše zkoupil, vše zdražil pro náš hlad... Jak sepie když tisíci chapadly krev nám vypije, zlo vymýšlí pod Bábelem svým, nás dráždí chapadlem lepkavým, nás, v Bábelu vězněné, objímá chapadel sty, všem staví se hrozivě do cesty... A nutí nás do práce, nýt a nýt spájeti, obrábět hmotu a vytvořit vše, čeho si žádá ve chvílence: netvorných lodí obrněnce, bezčetné řady strašných děl. Jak po vědě hmatá, po umění, div nežádá duší si přesvědčení. Lup modlitbou počíná, k bohu již pěl. Chce zákonem odvěkým svého zlata, by moc svou na věky udržel... I my se již modlíme k bohu svému v nás poznáním novým stvořenému... Nuž, opusťme závratnou stavbu. Chcem’ podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu... A den jak se blíží, nejzazšího kruhu na lešení, my chystáme se jít z vězeňských mříží, jsme odhodláni, za těžkou práci svou stvořiti novou epochu světovou... Věž zlatá se zachvěla v základech svých. My prcháme Mamonu. Zlatá věž se houpá a chvěje jak nesmírná Lež, jež dimensí nabyla nesmírných... Nás oslepil Mamon, však nezabil ještě, k mzdě přikovat chtěl nás, svou hrůzu věště... A Bábel se prázdnil. Proud valil se dravý, tah národů všechněch stěhovavý... Jak ve zmatku, mrtvě čněly kol nestvůrných hřídele, těžce se zamlčely! I komíny továren neslaly šmouhy v den oblohou modrý a prázdnotou dlouhý jak věčnost, jež peklem kdys stala se nevolníkům, ač rájem býť mohla smrtelníkům... Už plantáže ztichly. Už poslední zlatý kvádr se na boku válí, je nezdvihnut jeřábem, žhne a pálí, nad Mamonu řekou, jíž břehy vyschly... Už pot náš se v zlato jeho nepromění, chce k záchraně naší téci i k potěšení... Věž Bábelu zlatá do oblak ční, žhnou sloupové kostry její západem průzrační, jak červánky slunce prázdno její duchovým mlčením utápějí, ta obrovská stavba, již opustil hybný Duch: toť zapomenutý je Molochův Bůh. V tu chvíli, kdy všichni Bábel opouštěli, (nás duše již předešla v nejkrásnějších snech), v hostinné kraje ony jsme spěli, kde pracovat přáno je každému na vlastních osudech... V tu chvíli z nás každý kvésti spatří zem dávno nám zaslíbenou. Ji hostí vesmíru kouty tytéž, kde kosti složeny pracovníků bratří v prach dávno, tak dávno rozdupané pod Molocha kročejem zlatým... Tu zákonem svatým nad prací svou bude i ziskem bdít radostný člověk příštího dne. A silný z tvůrčí své obnovy si rozkošné zbuduje domovy a v nitro své vlastní hloub pohlédne... Tam vzadu kdes netvorný Bábel sahá zdviženým koncem nad mraky. Je prázdný, je prázdný, toť kostra nahá lidskými před zraky. Jen Moloch ji svírá chapadly svými, co u nohou vysýchá mu zlatá řeka a hasne a mizí a zatichá ostrůvky ztracenými, a slábnoucí, celou tíhou svou jak Moloch lpí na Bábelu svou pýchou bláhovou tu obrovskou stavbu svíraje rameny, svým nezvratným koncem ji jednou zkácí a zlatem, jež vstřebal, sám vykrvácí... se zalkne jich zlatými plameny a pod sesutými zlatými kameny.

Patří do shluku

jho, potupný, výheň, hřeb, děsný, okov, blasfemie, svíjet, děs, železný

542. báseň z celkových 719

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Bořek. (Antal Stašek)
  2. 538. Vedle těchto, dvadcet Ďáblů tělo (Jan Kollár)
  3. LACRIMAE RERUM. (Jaroslav Vrchlický)
  4. V tmách. (Ferdinand Písecký)
  5. My celým žitím kráčíme jak slepí (Adolf Heyduk)
  6. SPRAHLOU CESTOU. (Josef Václav Sládek)
  7. Per aspera... (Vojtěch Pakosta)
  8. Koruně sv. Václava. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Úředník. (Matěj Anastazia Šimáček)
  10. Jak tygřice k nám z nekonečna hledíš, (Adolf Heyduk)