KLID.
Klid... Žaly ve věčnosti širém hasnou moři,
jak slzy vytrysklé když s očí skanou ti...
Teď vyrovnaným nitrem dálky sluncem hoří,
jak nikdy nemělo by shasnouti...
Klid... Nastal den zas harmonické síly vroucí,
kdy za života cenu navždy smířeni
jsme s každým hořkým osudem a v slunce žhnoucí
v paprsků zříme víření,
kdy osud něčí, zemí, rodů, přešlých věků
se zdá nám nepatrný proti moci té,
jímž vyhlubuje život nesmírnou svou řeku
v břeh vrhaje dnů trosky rozbité
a rhytmem majestátným tiché oceány
své přeliv, břehy svoje dávné opouští,
by nové našel, zabouřil z nich zmarů hrany
všech těch, jež pohřbil, nad pouští...
Klid ve mně povýšený, hrdý, suverenní,
však lehčí, že je opřen věčnou o stěžej
vesmíru, ani kapka rmutu dneska není
v mém srdci, zmatky, beznaděj...
101
Jen číms, jak sluncem zalité mé voní kvítí,
hle, tam kde seděl Tovaryš můj, Žal, tak sám,
zřím drobnou skvrnu krvavou jak slunce svítí,
ji zakrývám, ji drhnu, umývám,
ji pískem zasypávám, aby bez rouhání
míst včerejších tu mohlo slavné slunce jít
a nic se neozvalo hláskem ani,
že profánních dnů bolest mohla zardousit...
102