Zápasy a osudy (in Spisy Antonína Sovy, svazek 1) (1910)

Básně z r. 1907-1909, Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY ANTONÍNA SOVY
I.
ZÁPASY A OSUDY.
[1] A. SOVA:
ZÁPASY A OSUDY
BÁSNĚ Z R. 1907 – 1909.
PRAHA NAKLADATELSTVÍ * HEJDA & TUČEK * KNIHKUPECTVÍ 1910.
[3] TISKEM EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE.
[4]
PRAHA, VĚCNÁ STRÁŽ.
Je večer sladký, lípy dech Petřínských voní na valech a polo bdí a na půl dřímá v oparu světel obrys čar barvami do mlh vhozenýma, pohádka, smutek, polotvar... A pod zdí dole zubatou se věže barokové pnou nad modrý opar mlhavý, nad špinavými střechami blesk, světel požár žlutavý, si zpívá polotmou... Dívám se dolů v hlubinu... A vzpomínám:... Mé mládí zas jak zajíkavý, tichý hlas by vzneslo tence k sluchu mi... A barevnou jak bublinu by vzneslo zlatým nad stéblem v prostoru sluncem osleplém, ji zřelo mizet, šťastné hrou a šťastné, že už rozumí, 5 se divným blahem zachvělo, se usmálo... a zemřelo... To někdy zazní známý tón jak probuzený v dálce zvon, jako by mládí bouřící se mělo zase probudit, zas krvácet, zas hořící červánky slunce k smrti pít a poutem o zdi černé bít... Ó Město v hloubce: kolikrát jsem zemřel v tobě, z mrtvých vstal, a kolikrát jsem s tím se rval, co přišlo ničit nás a rvát, kolikrát dvojnásob jsem žil přebytkem křepkých, mužných sil, kolikrát v zániku beze slov, výkřiků jak tichý, mrtvý proud já mrtvě musil s tebou plout... Ó Město v hloubce, slyš, čím k výškám hovoříš?... Vzbouřené Mužství a Poznání, Láska a němé Pokání z krvavých hříchů, boj s vrahy, boj, prudké utkání, vzkřek jízlivých smíchů, boj na smrt a na žití: než zabit být, zabiti, pohřbívat v tichu,... 6 vzít prapor, v boj zoufalý jej vetknouti na valy, bdít ve dne a v noci bdít, bdít zítra a věčně bdít, bdít, bránit svou pýchu... Ó Město v hloubce, slyš, čím ke mně hovoříš?... Zápasy Rass a Věků jak z kotle čarodějníka sta kleteb, záští, vzkřeků řve, bouří, štve a zaniká... Tam cosi pěje o štěstí, jež tenkrát může rozkvésti, když svolí hrozný vrah, jenž na tě ozbrojen a lstivý nůž napřáh‘ křivý, zlodějskou ruku vztáh‘... Ó Město v hloubce: mládí mé to vše mi zjevovalo kdys, přátelství dalo, lásku čís‘, pohledy, o nichž nevíme, i tknutí rukou lichotných, zpěv, bujných písní smích, záblesky z dějin, které tmou prošlehly zlou a vražednou, – tím svaté jsi mi, Město, vším a já už vím: Zře do tvé hloubky zdá se mi, že bdí tvůj Osud neznámý, 7 tvůj, Praho, osud nesmrtný... Sám Osud tvůj tu poblíž stál, až ku hvězdám se tyčit zdál tak vítězný a ctný, já zřel jsem ho, jak pochýlen stál v šíři nad tebou, zřel šerou nocí ze bran ven, sluch napiat a zrak přiostřen mlhavou tmou... A pomalu zřím zacházet staletí, vojska toulavá, jichž oruží se krvavá na slunci v dáli blýskala, – zřím zajít smutnou dobu svou, jež otročit si zvykala, pomalu zacházet zřím tmou svůj stín i těch, jež jsem kdys znal, však nových vznikat na sta set, tisíce, milliony hřmít, tam mířit, tam, kde náš je cíl, a na odboj a výboj jít vpřed, duší mocně, mocně hřmít... Aniž by řad se přerušil, jdou za námi, kdož v lebkách svých zárodky tají nových snů... Bez konce půjdou ku věčnu... Ti zhasnou... A ti vzeplají... A s pochodněmi v rukou zdvižených ty odzbrojí, kdož v temnu číhají... 8
RHAPSODIE O LÍPĚ. KONRÁDU POSPÍŠILOVI.
I. Obrovská lípo v zamlklém kraji... Jdu rozloučit se s tvými rameny, smutně a uboze vzpiatými k obloze, na široké pláni v prorockém, ztrnulém vytržení... Z pně dutého mrtvolný zápach vaziva stuchle hřeje, kol kolem dýchá, zděšený v černé kůře lyšaj chvěje svým křídlem ustrašeně... V tom tichu dnů mřela jsi dávno v agonii věků... Tvé visely holé vždy větve, jak pod hustým krovem sněhu... Zmar prostornou vyhlodal výduť, po vrstvě vrstvu, tvé duše míznatou sílu, tvou opojnou, křehkou něhu... Oh, konečná záhubo, k němuž by kosmos měl rozsvítit světel řadu, pláč severních větrů sesílit, noci říjnové rozkvílit tím steskem, jenž dovede obsáhnout půltisíc roků, 9 kosmický pohřbe, prostě tak, s nezvratnou jistotou kroků a v hodině téměř přicházíš, v bezcitném praskotu, v šumícím pádu zpuchřelého, mrtvého obra, do věků rozrostlého, uzráním věků mdlého... II. Oh, kráčeli tak nezvratně,... tak jistě... Tu v jednom se zdravili místě... Na zádech sekery, pily, v řadě muži spěchali a zpívali si osmahlí prudkým sluncem plochých strání, kde vývratě a kořeny v suché hlíně ostré jich sekery nechaly, šli polonazí a plátěné hadry se po větru třepaly... A s dětmi na zádech ženy za nimi poslušně táhly, všech obličeje na bronz zleštěny tak do černa smáhly, jich prsa v železná brnění a ruce v kované palcáty, jich nohy v sloupy den zpracoval, pevné jak dravčí pařáty, jež každodenní tu cestu vyhlubovaly plání... A sekery první ráz se temným úderem třás‘, ráz, sekery první zvuk tlumeně prořídlým vzduchem zavyl, svým družkám jak výzvu by pravil. Ráz, sekery druhý zvuk ozval se, úsečný, tvrdý a hrubý, tak zachřestil rhytmicky hluše, jak dravci by hlodaly zuby a zdrtily kosti; teď ostatní sekery rhytmicky, suše kol mrtvé té dávno duše, jak čelistmi klapal by kostlivec, počaly v honbě divé 10 peň prosekávati kruhem, dole, až poblíž země tak černé a vlhké a smrtelným potem svítící němě..němě... Ty ozvěny konce chtivé, však zádumčivé, ty zádumčivé, ty zádumčivé... III. Tvých pět set jar volalo... Zadumán tisknul jsem do dlaní skráně, nad prasklým pněm, shnilým, jenž svalil se obrovitý po prázdné délce stráně... Už nevidět ani hnízda na větvích spráchnivělých, ni pupence, listu ani, ni květu, jenž porozvitý by uchyt se větví stmělých... A přece tu ptáci byli a kvetla tu nádherná jara a kovové slunce se tavilo údolím, léto když hárá... Ti ptáci, co zpívali dávno pět set let ve tvých větvích, kolik as dotkli se srdcí bleskem zmizelých perutí?... Ty květy, co spadávaly pět set let na lidské hlavy, kolik as okouzlily srdcí v dětinně naivním pohnutí? Ty včely, co oblétaly v mracích tvou košatou korunu, co obrovské práce navršily pod přešlých roků klenutí? Když hvězdy se sypaly, stříbrné tkanivo s průhledné oblohy, když plakala louka a nejpestřejšími hořela květy, když pod tvými zkvetlými větvemi písně, zrozené k tanci, se vracely na dávno zamlklé, znechucené už rety?... IV. Za našeho dětství to bývala ještě stráň lásky a štěstí, kdy voněla mladá léta květů tvých milliony, tak opojných, tak sladce důvěrných, tak bláhových touhami, 11 za smrákajících se večerů zvučících dálnými zvony... Hvězd kmitavých záchvit stříbrný, bzukot tisíců včel, slov očekávání z retů, jež polibky utišily. Ba zdálo se vůní zlákaných chomáče bílých těl a přivátých odněkud tanečnic vaném se rozstoupily. A v bělavé mlze, jež vlhnula z modravě šedých lesů, tu pod lipou zatančily zrozeny laskavým snem svůj tanec nevidný zrakem, však tušený v květů plesu a v teplé té noci, kdy rameno spiaté je ramenem a rety jsou na rtech a hlavy pálící horoucím plamenem se v přírodě stávají svědky tak divů úžasných: Zří jasně, co nebylo. Ale co ožilo štěstím jich....jich... V. Když mladá se rozhlížela zkvetlým a zvlněným svahem, před mnoha sty léty tam točitou v prohlubeň cestou as průvody pestré zřela a měnivé scenerie. Tu projíždět vojska. Tu mrtvoly zkosené vrahem na hrudnatých polích, zdeptaná pod kopyt dusotem čela... A jindy to ticho dnů nedělních vyssála, jiskření polí, kdy projeli cestou rytíři, na bedrách barevné pruhy, jich kabátce upnuté, nápisy na plechů stříbrném úběli kol krků a rolničky s pasů a s ramenou koketně zvučely, jich vlasy se vlnily, suknice zdobně lemované a různobarevných čtvrtí, zlatem krumplované své pestré v stráň házely duhy... A rytíři galantní, bezbožné kněžstvo si pod ní sedalo, své záletné paní, jež vzdychaly po dobrodružstvích, si hledalo, 12 ty paní, jichž flanderské sukně hrou měnivou, blankytnou, stinnou za podzimů zvichřeny leskly se sobolí kožešinou, jichž od loktů visící cípy stínily milencům hlavy do klínů jich zabořené v umdlený večera skon... To podzimní večer voněl... Ó, lípo, tvých větví vzdech lkavý... Jak blýskaly drahokamy rozepiatých spon... VI. Toť doba, kdy Církev své hlásala triumfy zjevnou mstou, skrytou a znemravnění svých Sodomu papežskou autoritou... V tu dobu to bylo, kdy vraždila každý vzkřik lidský, vzkřek orlí vzpoury ubila a protesty Srdce a Rozumu na inkvisičním kole ztlumila, je na hranic plamenech zhubila... V tu dobu to tenkrát bylo, kdy odmítnuv z Říma mu vnucené pravdy na žhnoucí hranici Hus zazpíval vítěznou píseň Svědomí, plápolem vlající do světových úhlů všech, ó, nadlidská Sílo, a v základech Církví třás‘, zachycen kameny zvětralými a navždy již z drolící se té klenby vypadlými, kles pod nimi zdrcen, však velký... Tu za ohořelými rameny hle, k úžasu biskupů mstivých fanatického Říma příšerně ozářen krví a šlehajícími plameny 13 stín protestu výrost až k nebesům, do nocí Evropy hřímá... Tu z chatrčí nejubožejších a při zemi nejshrbenějších řev odvety zdvihl se. Postavy děsivé do šiků řadí, pro člověka svého jít do bojů čistého svědomí krvavých, ty pomstít, své katy i cizáky, císaře, který zradí, Řím proklet a se zemí srovnat zpupná léna a hrady a za pravdu táhnout a stavět své řady a řady a řady, své dunící vozy, své řady, své řady, své řady, řady... Dny hrozné a němé noci. Co dělo se v Čechách dole, jak němě a pod staženými kuklemi Táboři táhli, mstu v bezvousých obličejích, přes řeky, přes pláně, pole, jak šeré a nekonečné Prozřetelnosti hlas náhlý a pod nohou duněla země jim dupotem nekonečným tvrdým i vítězným mementem, hlasem budoucna věčným... Ó, bujně rozrostlá lípo! Cítilas otřesy země? Žen opuštěných mdlé objetí? Loktušek dotyk? Ty temně kol zdupané skvrny polí a požáry shořelých krovů? Krev rezavící a přischlou na hřebech děsného kovu? Ty žilnaté ruce selské, z okovů vyproštěné a zdvižené z poddanství staletých k odvetě vynucené?... VII. Ó jaká to země... Tak přísná se k sobě a k jiným stala, v jak neproniklých to chmurách krajina vymírala, jak mstila, co k pomstě zrálo... Žil člověk teď pouze jen bohu? Či v chatrčích rozbitých u řeky se o bohu pouze jen zdálo?... Mřel pro boha člověk. A pro boha vraždil. O spuštění církve hříšné 14 do pokorných duší sny vcházely apokalyptické mstít touhy a žádosti pyšné... A všichni šli hledat cestu k pravému bohu svému... Ji nenašli, zavraždivše své vlastní žádosti lidské... Ji nenašli, zmrtvivše sebe a neodporujíce zlému... Ji v dogmatech nenalezli a v žití nenacházeli, ji krvavě ztrácet se zřeli mezi mrtvými těly... Již v chatrčích husitské palcáty bible vystřídaly a šustícím listům biblí vnuci naslouchali, jež měly moc mečů války, tasených v černé noci, a suggestivnost andělských slibů před branou ráje: sny štěstí, jež mimo zem lidí na věčnosti zraje... Však nedovedly zas lidstvo leč k slibům věčného žití, co mocní urvali plody pozemského štěstí... To křesťanské utopie – před novými vraždami svítí... Vše těžkým již: vládnout králům, otrokům tíž nésti... VIII. Jak mohutně vyrazily tvé větve, k výši se pnoucí... Však znenáhla v kraji tam dole rozrůstaly se rody svou vlastní nekázní mroucí, z vražd nezmoudřeli ni z úpisů králi zašlapaných ni z válečných tažení hrůzy... A kdysi vzbouřený národ císařská vyhubil stáda,... dnes císařští, za Řím se mstící, ty kacířské zdupaly řady pozdě si zoufající nad vinami hazardními... Oh, na tobě, lípo, se hlavy rozhoupaly těch štvaných, kdysi tak obávaných, 15 co cizáčtí dobrodruzi na řehtajících koních se vzpínají, stoupají dýmy, let válečných třicet hoří a ozvěnou znásobněnou se strašné jezdecké bouře po zdupaných svazích ženou... Jsou prostřeny cizákům stoly... Cizáků za orgií a pod jezovitskou škorní se zkrocený rebell svíjí... Jak dobře mířené rány řeč, náboženství, moc práva jsou otroku diktovány... A povaleni v prach vzdorní... IX. Jak zmatený Jezdec by projel v překotné rychlosti staletí celá, až zaskočen v propast se sřítil, vinou svou vlastní ubit se zastavil v hrůze a setřel pot bezmocný s horkého čela a lehnuv jak pes dal se vyrvanou otěží do krve zbíti, dal pouta si přikovat, aby tak otročil, aby moh‘ žíti osudem přemožených... X. Nic nezbylo... Jenom jazyk, bolestivý a živý, však pohřbený, zhanobený... A my ho zas vykopali přes císařské příkazy, přes hrůzy hřbitova mluvit chtivý své minulé bouře, své budoucí touhy i štěstí i žaly... My nekázní rváni a zdupáni, zotročeni... Však mocné v nás ukryto bylo žití... Nás neshltila tma hluchá. Jen pochodeň z ruky jsme pustili, kterou uchopily vášnivé ruce příštích Revolucí ducha... My klopýtli o vlastní osud... Tím bolestněj zdvihli jsme se pod zlodějským hmatem křivd, pod uzákoněnou vraždou, 16 pod údery každého hřebu do naší chystané rakve: Nás každá ta bolest budí. Ba žijem víc pod ranou každou... I povstali z rakve těsné, kdož budili nás z rána, nás volali, umdlené spáče... Jak zavzněly, lípo, kdysi ty stříbrné hlasy zvichřené nad dalekými kraji, ta na poplach rozezvučená, ta srdce, jež k žití se křísí? Ó lípo ty stará, u tvojí mrtvoly stíny zlé plaším... A dumám nad životem naším, jenž obsáhl dlouhé tvé vegetabilní žití... A stojím a dumám a věřím dnes v nezvratné vítězství všeho, v růst, v květy další i zrání i bytí... Jen z pochyb rostou silní věřící, jen z žalů rostou silné radosti, a s každým osudem se měřící sny velké, činy, žádosti... 17
KRATOCHVILNÁ NÁVŠTĚVA
VYSOKORODÉHO PANA JANA HRABĚTE X...
V ČECHÁCH KONCEM STOL. XVIII.
Když Vídně byl syt, se časem rozpomněl (to služebný límec když příliš jej škrtil zlatý), že rozsáhlá panství, že poddané v Čechách měl a dvory a lesy a milíře, drobné chaty, že celkem ta prodajná, otročí, zamlklá sběř, jež ničeho nezná lépe, než „vem‘ si, beř“, už dávno mu ruce nelíbala... - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Tu kočárů řad se silnicí rovnou hnul, hrot Svatoštěpánské věže se bleskem pnul nad Vídní, jež mizet se do mlh zdála... Jan, hrabě, nejvyšší sudí a komoří, dny, noci jel, ubíhala cesta. Tu hospoda zájezdní poblíž lesů zahoří, tu lidnatého cíp se odkrývá města... Choť španělské krve mu po boku dlí, je snědá a žhavé krve, vlas zarudlý se v pletencích nepoddajných vlní a krouží, 18 a kolem kočárů na koních veselých přátel druž, co dáma, to kráska, co dvořan, to galantní muž, po skromných jen zábavách v české té pustině touží... Psi u mysliven když chraptivě hafali nad císařské silnice tmavými lesy, na budoucí vzpomněli hony, na halali... Zář rudá když večer se do sosen věsí, tu z lahvic se napili ohnivě rudých vín, a nocí když temný se chladný střel stín, kde přespí, už na míle cesty věděli, i v jakém je hostit budou domu, a kde uvítáni rozpačitými konšely se do syta zasmějí tomu... Tu konečně octl se uprostřed lánů svých Jan, hrabě, řad topolů nocí čněl tmavou; – mrav vídeňský přenesl sem i zdravý smích i Španělku okouzlující, ženu svou žhavou... Ne, nikdy, tu nikdy se necítil domovem, a s nikým se v žití tu nepotkal v srdci svém, jenž k půdě té zájmem hlubším by jej připoutal... A vše se mu zdálo tu mrtvé po vše časy, lid, s kterým necítil nikdy, ty zbytky vybité raçy na lánech, jež za služby odměnou udělil předkům král.. Nuž, veselo nechť je tu, veselo, bez konce... Kočárů třesk tam v nádvoří pod schodišti zanikal v plném slunci... Se sloupu Diana směje se, amoři z arabesk, a z fontán empirových divoce voda prýští... A obrovský na míle park též v plném půvabu vstal, ten, půlstoletí jenž karabáčů svist znal, 19 jen sehnuté otroky, průplavy kopající a jeskyně vyhlubující i vodní nádrže smělé se splavy, kde moře vod čeká lehce rozšumělé a zadržováno jimi, se kolébá v slunci spící... Jsou v Čechách teď překrásné, slunné, podletní dny. Na hraběcím zámku rohy dolinou echem zvučí, po kobercích parku tančí tah mraků neklidný a vítr se po panstvu také galantně otáčet učí... A sezvaní šlechtici na člunech vyjíždějí k hrám, svým napudrovaným, způsobným, křehkým komtessám do růžových oušek šeptají tajemství lásky i chvály, ku empirovému chrámku jedou průplavem, kam napuštěny jsou vody pod klenby dubů až k dáli, jež jako obrovská chodba jdou v dvojstupu mohutném... Oh, výsostem neunikla noc zmařená, jedinký den, tu honby, tu plesy... Tu donik' sem rozvrat Polonie... Třem mocnostem přátelský chrámek hned v parku zasvěcen. Neb Rakušan, diplomat bdělý, „In memoriam“ žije. A v hlásání zásad svojich i poddaných vzpomene rád... Jim odpouští na den i robotu, mohou i tančit, se smát, a v pištění klarinetu a v pozounu zvučení ku vítězství mocností tří i staffáž poskytnouti... To lichotí trůnu. To znamená železo žhavé kouti pro nové dny budoucí diplomatického umění... Pak u večer skvělý je ples, kdy bohyně v parket lesk jak hoří sta svíček, se dívají na svou krásu dolů, kde do bílých odstínů šatů a paruk, sníh arabesk cos z jemných a dvořanínských, galantních setřásá bolů... 20 Jak z míšeňských, křehkých porculánů modř jaksi veselou náladou hýří, jak výská a tryská... Kdo přece z těch hrabat a komtess a svobodných pánů, kdo pocítí nějaký hluboký po něčem pohřbeném stesk? Hle, ctižádostivý abbé... se přihlásil téměř až k ránu... Na flétnu své bizarrní fioritury píská... I vojevůdcové rakouští, slavnostně bledí, též na záskoku tu s kurýry, bezvousí, usedli v sálu... Jim naproti napudrovaná koketní hraběnka sedí, je skloněna, křehká jak květina nad svíce klavicemballu... A hrajíc andante jakési perlivé sonatiny tak rozkošně kolébá se v obleku Proserpiny a po očku dívá se v cerkle šedivých generálů... Dál Polsky rozdělení se slavnost hlučně světí ku slávě Rakouské říše. – Jak, zničená Polsko, je ti? Za výkřiků slavnostních tří suverénů a králů?... Tak zábavy míjely překrásně, lehký a hravý byl čas, jenž ubíhal v Čechách panstvu kroky závratnými, a když se nudit již zdáli, on líbal ji v zarudlý vlas tam v zátiší parku pod kmeny stromů exotickými kdes ořechů chomáčkových a staletých Salisburií a trhal jí sluncové květy zlatých Rudbeckií, s ní žertoval vysokomyslně. „Mon Repos“ jí ukázal, i louky, kde laně se pásly při slunce zapadání, kdes do černých, mlhavých lesů poslední s bohem dání, kde s paprsky nad vodami hmyz bzučivě tancoval... Až někdy, když opojen perspektivou karrier svých předků se kochal předtuchou blízké budoucnosti, ji galantně za ruku vzal a důvěrně děl: ma chere, 21 ten celý lán, poddané, sluhy, mé robotníky hostí... Na železné uzdě je držím... Ji málo jen popustím, řeč jejich ač známa mi trochu, ji raději zapříti vím, to hejtmana stačí k nim vyslat a drába a písaře... Ku vymření brak ten je určen Prozřetelností věčnou, v což doufejme katolickou pokorou nekonečnou na prospěch říše a klidu, církve a císaře... Lze v království krásně žíti, císařské zlato když svítí na rakouských epauletách, na hrudi,... lze krocením rebellů slávu království zachrániti a rytířství ztužit, které se vzpourami probudí... Řeč českou, tu nechá vymřít srdce mé hraběcí... Ale království, ne, to není ještě v psí, v něm vznešené rody se spojí v přísnou a obřadnou slávu... Až dohasne vzpoura, dřív ne, pak panství jediné se v království upevní, v jednu usjednotí se hlavu: ta korunu od stavů přijme k jich radosti nevinné... A s voltairianským úsměvem, krutým a přejemným, když nádvoří přecházeli od lidí vyčištěné, by neuhranuli panstva, on ukazováčkem svým se Osla tknul dřevěného, jenž mučidlo osvědčené, a děl: toť pořádků páka... Vy, drahá, slzíte? O českých rebellech, ma chere, tedy nevíte, ni pohádku o lvu, kterého zhltila orlice, má paní, neznáte, drahá, jich osud, jak se patří? Na Husitů syny to robí teď vlastní jich rodní bratři... Na rebelly dřevěné Osly, na ženy jich Trdlice... 22
ČESKÝ OSUD.
Hrob chtěli vykopat kdes v kopcích středozemí... Jej svlékli do naha... A sta let ležel němý... Pak oživ zázrakem nad hory, města zvedal jak přízrak údy své, šel, vrahy svoje hledal... Leč vrahů nebylo, těch, již ho zavraždili, tu synové jich, vnuci, již osazeni byli... A tak mu děli: Střež se. Co otcům nesouzeno, nám jednou souzeno je: tvé rozšlapati jméno... Leč živ-li, jako zázrak žij z naší vůle tedy, na hrob svůj v středozemí, pastevče, sedni, bledý, nám služ, pas naše stáda, les kácej sosen, dubin, vynášej zlato z důlí kdes neproniklých hlubin, po břiše plaz' se dotud, než vyprší ti lhůta a než nadejde jednou tvá chvíle smrti krutá... 23 Neb věz, že jen tvé tělo smí hasnout v shonu hluchém, – však nebudeš tak šťasten: se utkat s námi duchem... On pochopil... Mdlý, chorý staleté od slabosti tak plazil se a čekal, tou zničen jízlivostí... Měl otrok šat i chleba, i řetěz, jímž jej spiali a k točícím svým kolům jej na vždy přikovali... Nad ním stál Osud vztyčen, svou hlavu pial, bič zdvíhal, s ním vstával se sluncem a s měsícem s ním líhal... A ač byl krutý, věčné mu přisliboval žití: Už nikdy neumřeš, – jen budeš stále mříti... Už nezvítězíš nikdy, – jen musíš přemáhati zlo, které prospal jsi, vždy v nový boj se dáti ne tělem otročím, jež využili záhy, leč duchem přerosteš-li ješitné své vrahy... [24]
KIRMESS.
Kdys dostih' mne Falstaff, můj starý a protřelý životem druh, a řekl: „Kdy konečně splatíš věčné radosti dluh?“ Můj moderní Falstaff, jenž k věčnosti prudký odpor cítí, však dobře zná, po celém světě co dobrého k jídlu a k pití,... kde překrásné čekají ženy s očima mandlovýma, a jaká kde dostaveníčka, a kytary zvuk kde jímá, kde nevěrných paní dvířka se zavírají lehce, a od tanců, rodinných svátků a kněžských hodů se nechce... Tu já jsem ho vyslech' a řekl jsem: „Falstaffe, jednou snad se radosti silné a živelné musím také vzdát, však teď se mi s očí kliď: Dny, noci mne cosi hlídá a dočkat se musím dne... Ty víš... Ta duší bída...“ Tu chechtal se hlučně a do stehen hlučněji dlaněmi třískal, a posupně nosem frkal a syčivě skrz zuby pískal: „Proč bolí tě veškerenstvo, ty placený hodnostáři, jak vyčet už pobožnůstkářský ti krtek se svatozáří...“ Já vděčně se vesele zasmál Falstaffa humoru zlému a anekdotárnímu smyslu zábavy oplzlému... 25 Však přec jsem se nehnul. Já seděl a naslouchal moři hlasů a nárazům suchých větrů a chřestění zčernalých klasů a žízni země, jak praskala, hladu lidské touhy, jež měřila velkost bohů. A na zápas lidský dlouhý já díval se mlčky, kde na polích krvavá, zdupaná tráva, a jedním jak pohasla dnem v ní silných národů sláva... Tím končilo setkání naše v žalů nesmírných době. Však přece nás něco táhlo vždy lidsky živého k sobě... Pak v jeden zas jásavý den mne Falstaff navštívil a řekl: „Můj žaludek sláb je. Chianti dnes bych pil. O astrachánském nejlepším vím já kaviáru, o sto pět let starém a v Evropě proslulém pivovaru. Hle, akcie báječně stouply. – Než, dokud čas, žít jen, žít... Ty musíš, ty musíš, bratře, ty musíš dnes se mnou pít...“ Já živelného a hlučného bál se společníka, měl silné plíce jak básník, jenž do světa troubit si zvyká a potom chraptí a slintá. Však srdce byl předobrého, sta parasitů tak nenápadně a rytířsky tylo z něho, s ním sebevědomý rod příživníků vždy křičel, se chvástal: „Žít silný a živelný život; žít umět,“ tak každý z nich žvástal... Já bál jsem se Falstaffovy radosti ze života... On přeháněl příliš heslo. Po svém mu rozuměl, slota, a naivnosti mé smál se a mému roztoužení, 26 a posměchem rozdupával o velkých cílech snění... Neb v bezhlasém tichu já poslouchal dravé žaly kroužit, a přimknuté k zemi a trpící ženy se něčím soužit, a dunění kroků jsem slyšel, jak vojska by mohla jít do království sousedních, bít se a bít a bít a bít... Tu žalost veškerenstva jsem na svá slabá bral bedra a vlék' jsem se pouští tou zim sněhem a parnem vedra,.. však nikam já nedocházel, že břímě jsem na zem skládal, a duch můj jak podťat se zdál a zanikal, svadal a svadal... Tu po třetí Falstaff přišel a do duše se mi smál, mne lákal: „Tu přítěž nech v škarpě a můžeš-li, kráčej dál... Ne, že by ta lidská rota se nevzpamatovala v chvíli, víc dobré vůle vždy měla, než skutečné k činům síly a nikdo z nich nebyl lepší: jen několik zbouraných hrází a několik principů zbylo a diplomatických frází...frází...“ Však nebylo to tak průměrně jasné a jednoduché. Mé oči ne dosti slepé a uši ne dosti hluché pro dny ty, jež sílu kdys chtěly, však slabé příliš mřely, pro ideje, které na svoje poslání zapomněly... Já posud snil: plody rvát stromům a dary, jež země dá, a lásku brát vášnivou všude, jež náhle tě vyhledá, a vůni brát květům a krajinám po bouři světelnou duhu, klid roztroušeným domkům a obrovským městům vzpruhu, od milenek všecko, co přejemnou krásou se zachvěje, od matek to všecko, co nejhlouběj srdce zahřeje, vše využít, prožít, vše proniknout a vše získat... Jít alejí kvetoucích stromů a opít se vším a výskat... 27 Tu po čtvrté Falstaff přišel a nehnul se mi z jizby a posměšnými slovy jak do srdce mi říz' by... A obří tlapou mne chytl, já za ním se potácel... Den v říjnu byl plný jasu, vzduch mírným teplem vřel. Tu před námi široká třída bud jarmarečních stála... V svém živlu se Falstaff cítil. A jodloval: tralala, trala... Hned křivými zobci nás vítali papoušci u pestrých stanů, kde zástupy tisícihlavé se v různou valily stranu, – byl slunečný, lidový svátek, kdy vše se zapomíná, i rodinná nedůvěra i bolest drobná i vina... Šly zástupy, stoupaly, míjely, v barevných skvrnách plály a s klobouků dívčích květy se k chodcům nahýbaly, a postavy nejkrásnější a oči nejžhavější jak koho zavolaly, hned zdály se tajemnější... Jak šílely rozkoší zástupy, vlny jak zvedaly, jak nejkrkolomnější zábavy sobě hledaly a nejdivočejší hudbu křiklavých orchestrionů a houpaček lítajících, pískot, hlahol zvonů, řev cikánských vyvolavačů, svist šipek, jež cíl svůj stihly, neb nabídky šarlatánů, jež ve verších se líhly, i laciná pozlátka, hračky, jež lakem zavoní, a marcipánová srdce i husary na koni... Po obrovských prostorách okružní cesta není tak snadná... Sta přátel Falstaffa vítá a tu a tam dáma vnadná zve pohledem,... vinárníci tu nejdražší načali známku, jak lákavou volavku Falstaffa ku vlastnímu zvou krámku, i krčmáři volají, k zemi až kloní se lahůdkáři, a tam, kde si Falstaff sedá, stůl rudými nosy září... A zase jsme kráčeli dále, mé nohy již vratké trochu... 28 Však Falstaff jde dosud vzpřímen: to dosud nic není, hochu... My pivnice prolézali, kde v pološeru a čmoudu u korbelů sedělo tisíce iIluminovaných bloudů, tu Falstaff teprve humoru zdál se nabývati a v zástupy napilých sousedů pitvorně pokřikovati: Nuž, jaká pak bída duší, mi Falstaff se bouřlivé smál. Jsou lidé spokojeni. Ten nejnižší i ten král. A pro evropskou to rozhodno zdá se situaci. A pláče-li někdo uvnitř, to se celkem ztrácí – – – Tu z celého vola, jejž pekou, si každý kousek koupí. Kdo v pivnici neopil se dnes, je profét hloupý. A jako ten vůl, tak štěstí na drobné, chutné řízky je bohy ukrajováno do tvé hliněné misky – – – – I tebe my naučíme se rozhřát i radostí malou a vše, co je dosažitelno a prospěšno tělu, vzít s chválou. Již nevím, kde všude mne vlékl. Kdes kvičely klarinety a městské se točily dívky v kole jak zpestřené květy, jež divoce víří... On řekl: „Teď čas je. Jak rozkvétá ta smavá plavovlasá. A tam ta brunetta! Jen chvilenku, skloň se nad ní a můžeš o všem zvídat, i o tom, co má v srdci, ji galantně vyzpovídat...“ Již nevím, kde všude mne vlékl... Však do všech panoram se nahýbal blahosklonně a každý prometl krám, a všude popil a pojed', slavný v lidských očích a na všech jej střelnicích zříti a na všech kolotočích... Již nevím, kde všude mne vlékl... Jen jedno na konec vím, že pitvorné postavy bloudily ztemnělým stromovím 29 a vyprazdňujíce žaludky, k sudům vracely se, zkad záře čadivých lamp již zhasínavě tmí se, a všechny zas usedly k sudům pod staleté lípy, z nichž točily ubledlé ženy, nahýbajíce pípy, až syčivý nastával konec v úsvit dne bázlivý... Zpěv pozdních chodců se ztrácel a zamlkal chraptivý... Kdes po koutech roztažená se krčila zmožená těla; tu dušička klerikální se modlila, pokání pěla, však pro úřady vyšší si zapsala výtržníky, jen sebe zapomněla, křesťanské lásce díky... I nějaký umravněný abstinent se zdvihal od stolu, kde v karty hrál a podivuhodně říhal: mně bohužel také je známo, co ráno ženy chtějí,... svým nedůvěřují mužům a kapsy převracejí... A skupiny hlav se zdvihaly pitvorně z temných koutů, a těla se ohmatávala rozkoší ještě, že jsou tu, za chrápání zdravého, těžkého usínala k ránu na polité podlaze špinavých, opuštěných stanů... Jen Falstaff šel rovně pustou a širokou stanů řadou, na něž se slunného rána paprsky slabě kladou tím přísvitem modrým, a spokojen vedl mne ubledlého a bručel: „Toť život. Toť život... Co jiného urvat z něho? Jen vzplanutí, vášeň, vzdání se, illuse... – kocovina... – Vše využít, okusit, útočně roucho strhat s klína.“ A ztrácel se do mlhy ranní. A jodloval: Tralala, trala... Však ve mně jak apokalyptická obluda černá zas vstala, ta dávná a úžasná bolest... Ji zvážil jsem, za svou ji beru, sta vyje v ní sevřených hrdel ze všech světových směrů. 30 V ní strašný hlas naší krve, jenž dosud se dovolává, jen v zápasech vysilujících rve po kusech kusy práva, své radosti duše jen sní, však prožít je nemá času: – – buď odrazí vrahů nůž, neb zemře beze hlasu. A ať se mi zdá, že ji ponesu sám zas dnem i nocí, hlas krve mé, krve naší, hlas tlačených ke zdi mocí – z ní bouří a vzpíná se k předu, čas touhami předstihuje a bičuje přítomnost shnilou a budoucnost připravuje. Mně znamená prožitá bolest boj úžasný, charakterní... Nad radost je silnou, v ní pramení pudové záchrany věrní , však naplnit musí cele, než útokem k předu nás žene, být kulturní pákou: neb cílem jí není dosažené – – – Víc, více... Víc, více... A touhy kdes kroužily velkými křídly, za kořistí pustily se, již unikati už shlídly,... a bolesti lidské vyly, jak přerod Svědomí světů na krvavém lůžku by děl se, než k novému vztyčí se letu....letu... 31
BALLADA IRONICKÁ O TŘECH VYHOSTĚNCÍCH.
Tři synové „tak zvaných slavných otců“ a nevychovaní nezvedenci vlast musili opustit náhle. A nezbylo pohany na otců věnci, i ztajeno pohoršení chodců na národa roli zprahlé... A jeden z těch synků vyloděn v doku na březích Nového Světa se v potácivém kams ubírá kroku a učí se léta a léta, jak na vlastních nohou se stojí, co uchopit rukou svojí, co urvat v zoufalém boji, proč žíti, proč bolest míti, proč radostně po práci výti tu drsnou svobody sloku... A druhý z těch synků v šatě režném u obchodních domů tam denně stojí... A vozíky strká, stud v oku něžném, – však ještě se drsného života bojí. – 32 „Ne, neboj se,“ mluví obrovský dům i vozíků rachot i lidí tlum, per písařských skřípot a jeřábů řinčení: v tvém dolaru příštího zdaru je klíčení... I zpívali kladky štěstí i kletbu, dny porobení a šťastných dnů setbu. – Zem podivných možností může zkvésti a bídným přinésti ratolesti... A třetí z těch synků, nevím sám, až k plemenům zváben, jež cizí, v jich sedával stanech a naivním hrám jich naslouchal, prosté a ryzí že prohřály jeho srdce zas, poušť veliká, nekonečná lví sesilovala kdes k ránu hlas – a v něm cos jak slunce věčna, – to štěstí toulavé sedalo nad dálnými řekami, zvedalo prst, kývajíc pralesů květinami a tajemnými pamp drahokamy... Jen „tak zvaní slavní“ tři otcové dál morálku kážou nám doktrín svých. Jich theoriím ty, okove, ty, otroctví, pliješ v líc hrozný smích... Co synům svým nedali po roky, to v oproštění lze nalézt jen... Nač dělat svých myšlenek otroky, když Život má slovo, Slunce a Den... 33
ELEGIE Z KONCE XIX. STOLETÍ.
My Nadšení zřeli jsme mladé, jež z doby se zrodilo, z duchů, i z děl jich nesmrtných všade, z dnů nekonečného vzruchu... Ó byla to vnitřní řeč záře, svítilny hlídky ranní, ó byly to poplašné zvony za svítání... Teď zanikl okamžik... Jsou rozčarované sny marné, i nadějí utichl vzlyk... Jak láva, vyvřelá sopečným hřměním, své proudy jednotvárné na půli cesty skryla, před tyranskou mocí se zastavila... Zas vykoupané v své krvi Věk sbírá, v tmu bezednou hází, své vzbouřence smělé šlape, je ničí, jak plazy, zas mezníky revolucí se srovnávají, je mrví ti mlčící, pyšní, kdož vládnou hrůzou, železem, krví... 34 Oh, stále odvěká kletba, oh, stále ta dračích zubů setba se vznáší nad lidským rodem, jej rve a škrtí, po úsměvu stín žalu, po rozkvětu červ smrti, po vzmachu myšlenky triumf temnoty, násilí, moci, po krásném snu, hle, kat: jde s rozkazy za temných nocí... Spí na všem kletba a všude... Dnů záměry shasíná, žhavé dřív, rudé, do srdcí klove... A na hrudách krví zbrocených ležící národové svých katů zas líbají trůny, ty, snesené z lebek a trupů, za almužnu drobnou je líbají, za almužnu z vítězných lupů, jež vhozeny lidských do zástupů... Kde odvaha k velkým činům? Kdys, v posvátném zápalu začatá jsou bez hrdin čistých, jsou u konce dramata a nešťastných synův synům se ztratila myšlenka. Do tmy ji vleče kat najatý, pod ostří meče... Ne, nechápe dosud lidstvo, jak dobro své jinak zmnožit, než chtíti zlo bratří, jak jinak se obohatit, než vyloupit duše a statky, jež spatří, daň otročí platit... 35 Toť kletba je lidského rodu: Vzdor Promethea mít, základy vězení třásti, však v osud se odevzdat, nezdary plašší, svá játra si nechat krásti, zřít, útoky zkrvavělý, jak po každém skončeném kruhu se snáší rychlostí spuštěné střely... Toť kletba, že člověk zatouživ k závratným výším a k budoucna metě, svou myšlenku nedoved' vtisknout ve znak říším, vždy bezděčným povelů katů byl vykonavačem cele, všech rozkazův ukrutných, jež se kdy zrodily v světě, vždy na vlastním zjitřeném těle... 36
AHASVER REVOLUCE. JIŘÍMU MAHENOVI.
I. Jdu a jdu, Duch Pohrdání šerým Městem v podvečeru... Do bran slunce ještě hází paprsky své poslední... Nevím, jaká tajná ruka, nevím, co mně vzdor ten vnuká... Všelidské to bolesti... Zdali hlad či smutná píseň zimy, v komínech jež zpívá, nebo slova, z nichž se dívá lhostejnost mých učitelů skrytá v hrůze řemesla?... Nevím, co mně vzdor ten vnuká, zdali kletba nízkých stropů, či to živoření pouhé, věčné umírání dlouhé, věčná plíseň domova? 37 Ahasver jsem, který věčně sebou sám se obrozuje, neumírá, věčně žije. – Pokrok proti idiotství, srdce proti vůli sobců, nepatrný proti Moci, písek proti hloubce moří, ale přece Duch, jenž hýbá shnilým tichem, smluveností, ten, jenž věčně provokuje: Stíny, které v hrobě mrtvy, ale které nutno vzbudit. Stíny, na trůnech jež sedí, ale které nutno pohřbit. Stíny, které do desk ryjí zákony, jež nutno rozbit... Nenávistně Město mlčí... Kouty cení zuby vlčí. Obří domy poslouchají ve zmíravý noci ruch. Stráže napínají sluch... Vyšel jsem v den idyllický uslyšet svůj výkřik lidský... Aspoň vlastní hrudi křik... Pouště, pouště, písky bílé: generace zotročilé... Všecko průměrnost a zvyk... Pouště, pouště, písky bílé: Umluvení idioti šlehající vášně krotí 38 formulkou, již našli k stáří ku ztišení hříchů svých... Pouště, pouště, písky bílé: Člověk ubožák je nahý, ochočil se příliš záhy... Proč ho oblékli? Proč jednu celu sobě dobyl pěstí? Proč mu záviděli štěstí v tisíci těch smutných děr? Vidím bídné, zubožené... Jsou tak vinni bídou vlastní? Mohou býti takto šťastni? Démoni se kdesi smějí... Smějí se o beznaději, o dnech ztracených a zlých... A co Bůh dá nešťastnému pokolení, vězněnému v malém kruhu kouzel svých? Z propastí a skalných strží ozvěnou zní hrozná slova Promethea Shelleyova, hrozná slova Fantomu... II. Jdu tak zprvu nepatrný, v sebe skrytý, zatížený. Naslouchat jdu písni trhu, v cárech zažloutlých jenž plane, 39 v pestrých skvrnách barevných, zda v ní Nespokojenost se hýbá... Naslouchat jdu šumu Města, tepně, která slabě bije, zvonu, jenž zní idyllicky s věže staré gothiky... Nahlížím i v sakristii, pláč kde novokřtěnců kvílí, usíná a náhle sílí slovy kněze vzbuzený... Dím: Co zbožné, spravedlivé, od zrození spásy chtivé zničit moh' by jeden den? Cosi hlodavě se smálo, v stínech světel komíhalo, doznívalo nad formulí, odříkanou tajemně. Bouřlivo je u srdce mi... Kráčím stále ulicemi... Nevzkřikne nic, nezavolá s výšek zdí ni z hloubky zdola, jen ta prázdná místa známá na omšených, temných branách, kde na tupé hroty vbity visívaly, křičívaly hlavy sťatých rebellů... 40 Idylla teď civí všude: Muži krotkých ideálů, ženy malých, drobných lásek, děti, obé zdědivší, chodí kolem usmívavé... U svých malých činů staví domýšliví trpaslíci velké pochodně, jež zbyly z historicky slavných dnů. Chlouba malých epigonů přehlušuje skrytou píli těch, kdož za Fantomem cílí a jimž sláva hořký host... III. A čím dál jdu, rozrůstal jsem v černý mrak, jenž nasytil se mlnnou sférou bouření... A mrak visí nad krajinou perutí ji zakryv stinnou a tak visí vichry štván... Vše je v něm: pláč nemluvněte, vssátého na prsy kleté proletářky zoufalé... Vše je v něm: hled pomsty křivý za násilné ušlápnutí. Odveta, jež vraždit nutí. Vražda, která nesmíří... Vše je v něm, zlo povýšence, který utkvěl na myšlence: 41 bídné v nic svou mocí zvrátit, hladem jich se obohatit, vykoupat své svědomí v krvi, která zvolna kane, modlí se a křičí: Pane! ale hrůzu nezlomí... Vše je v něm: Hlas vyděděnce, házející smolné věnce v Města privilegií... Heroická odhodlání, povýšená nad skonání, která uštknou, zabijí... Ale jsou i vnitřní smutky, přelétavé chvíle děsu, mladých zmatků protichůdná zkřížení, jež utkaly se elegicky nad hrobem... Lásky mladé, které byly, poranivše opustily, opustivše nepohřbily... Vše se naschránilo v něm... To, co výš a prudce touží, to, co v hlubiny se hrouží, to, co z nitra prudce tryská, i to vše, co sráží v prach?... černá ruka, která hrozí kladivem, jež zaschlo krví, i ta bílá, která svítí obalena krvavými, massivními prsteny... 42 IV. Vzpoury Duch a nových vznětů, vývoje a pohrdání... Lásky k tomu, co se rodí, k tomu, co mře, znecenění, k tomu, co se narodilo mrtvo, by jen překáželo, nenávistný, mstivý Duch... Rozpoutaný jako bouře rachotící echy hloubek, stojím nad městy... a čekám... Jedno moje děsné hnutí, paží hrozné pozdvihnutí... Věčně musím chtít a bořit... A pak u zřícenin čekat, jaký svět se bude tvořit – čekat, jaký zázrak vzroste za tisíciletí jednou v kráse cudné, čisté, prosté, jak se k němu ruce zvednou, a jak v sboru zazní hlasy krví vykoupené spásy... 43
ZJEVENÍ.
Na dolu jak Hrůza seděl... Měl svaly ocelové, zapadlé oči jak jámy, zkad není vykoupení... Zjev nadlidský byl to jistě, byl jako pomsta němý a jako fantom byl velký, v plášť tajemný zahalený... Byl robustní, zarostlý, snědý... Tak přišel... A seděl v kouři, jenž pramínkem dohasínal vychladlou, mrtvou šachtou... Tak seděl a díval se zachmuřeně, tak díval se, díval na rozmetaná a zpustlá, požárem ztrávená místa... Tam dole leželi pohřbení, jakož jim nekázaly ni zákony, ani bezpráví, ani msta líných rukou, ni bezstarostné mozky bezcitných kořistitelů, jež na zítřek odkládaly výstrahy z dnešních zjevů... Zřel dolů... Hle, koupená těla... Tam ztraceny tedy i duše... Jich krvavý pot už nestmelí trhliny... Mlčte, ženy... Už pro peníz nikdy hlad lstivý je do hlubin nevyžene, ty vyhnance Slunce a smutného kahanu mučedníky... 44 Teď plačící ženy, jež rvaly si vlasy, šly dlouhou řadou, teď sta jich šlo blíž a blíže, když volaly na muže svoje... On dal se jim vyplakat hořce, nemluvil ani slova, jen rukou hnul na znamení, že vše už je dokonáno... A když sta černých rukou se za nimi pozdvihalo, „kde jsou“ to zařvalo ze sta chraptivých, zděšených hrdel, on neudržel se více... Plášť rozhrnul zakrvavělý, „kde jest“ vy spíš rcete, tak děl a tělíčko vyňal něžné... A držel jej pevnými prsty, za tlustý krček jej zdvihnul, jak chňapnul jej u hostiny, když šampaňským vlažil si hrdlo a ústřice jedl a milliony své přepočítával, by půjčil je na výzbroj těm, kdož víc mu nabízeli... A držel jej bez duše na smrt teď bílého uhlobarona, jak chňapnul jej při úsporách na důlech zanedbaných, i při tom, jak pobízel hbitých tanečnic nahé boky a s paními zamilovanými kterak sta tisíce marnil... „Zde jest,“ řek', „a neptejte se, kde jsou ti dávno mrtví... Zde máte jej živého, on vám poví, čím mrtví mluví...“ Pak vhodil jej do zástupu, jenž šílil a řval a kvílil... – a pomalu vytrácel se zjev hrozný v kouřích černých... 45
DĚLNÍKOVA RODINA.
Když v Pohoří šel, plál mladý den, když v Pohoří šel, byl štíhlý jak jedle... Byl hrdý jak člověk, jenž nezlomen. A žena šla vedle, šla oddaně vedle... Ta měla svůj čistý a naivní sen: jak v život se vtělí, co každý z nich snil a pilné jak ruce požehnány, jak zahořklý osud, jejž člověk pil, se v radost proměnil, a kterak se zhojily srdce rány, zlou rukou dnem nocí rozdávány... Kraj cizí tu... Řeč cizí tu... Chatrče v Pohoří se k sosnám tisknou shnilými trámy, a v obzor se hluboko šachet tmí jámy, z nich každou zříš mlhou přikrytu, rubášem uhlí a popelem. Jen tu a tam v obzoru rozhoří se huti plamenů pocelem... A na dosah a na dohled je jiný svět. Za horou je Město bursiánů 46 a uhlobaronů a všemocných pánů, to krásnými stkví se třídami, s vysokých věží hluboký zvon, tón, významu plný, však cizí má tón, i obchodní lodi, jež řekou se tměly se žoků plnými přídami, o kupcích hrdých vyprávěly, i vysoké paláce, radnice, škol a divadel, chrámů na šachet těch obří jámu se dívaly světly přes údol... Když v Pohoří vešel, byl silný a jist... Ať přijdou jen, co ti draho, krásti... Chléb cizí tu za práci budeš jíst, však nikdo nemůže tě zmásti... Tož neohrožený s východem vstal, sestoupil v šachtu po hrudách, po hrotech skal, lez‘ příšernou tmou, kde rudě vláh‘ pramének, tiše jenž po kapkách si laškoval, a kahan jak svítil, tisknul, bil, rval tu boky skal... A při tom často, tak často sníval a bzučel si, zpíval: I daleko od svých ti neuprou chléb i do rakve najdeš tu jednou hřeb, kdo práci dal, nechce snad bezpráví, kdo pevný je, toho nezdáví škrtící dráp... 47 Jen zrádce, jen zrádce je zištný, je sláb... Však pojednou viděl, zač do hloubi duše by pozděj‘ se styděl. – To přímo mu v cestu se z Města krad Stín: Ó chceš-li mým býti, tvá dcera, tvůj syn? Můj palác, můj mrav a řeč má tě čeká... Hrám o tvoje štěstí, hrám o člověka... Však budeš-li přece jenom chtít se řečí, již nechci znát, pomodlit, tou řečí svou proklatou, tou nízkou, zpozdilou, žebráckou, – a budeš-li chtít snad řečí tou se učit znát světy, tou proklatou, já vyhladovět tvé duši dám a určen budeš temnotám... Jak mluví Stín stále zřetelněj, vzdor cítíš, hanbu a beznaděj... Tam v chatrči semínko naděje klíčí, zas dítě se rodí, chce jísti a křičí... Jak po hadrech strakatých divý je shon, jež u začazeného stropu se suší... Jak v Pohoří cize zvonil zvon... Jak cize vál severák kolem uší... Zas Pokušení kol chodí chat, má na rukou prsteny, chce se mu smát a cigára jemná kouří stará, jak postojí, voní příchodem jara a verbuje, v kapsách mu chřestí kov: je krásný, je krásný duší lov... 48 Na hubená on dětí potřepe ramena, a v dolech je řadí, řadu a řad, je vede... Jen ne, jen ne se bát... Byl velmi laskav, příchylen, ba ještě více, než se sluší... Tak cizí pán přišel v šerý den a prohléd‘ si každou schoulenou duši... Teď zabouřil na jednu z blízkých chat, teď do okna sem až se nahnul smělý, jak černě oděný, poslaný kat před popravou v rukavicích bílých, a laskavě počal vše slibovat v těch hrozných chvílích... A pravil: Své děti ty mi dej, jsem jejich spása a jejich štěstí... Od Osudu ničeho nečekej, tvé jinak svadnou ratolesti... Máš na vybranou... Ční palác tam, výš tyčí se, vzdoruje hlupců tmám. Tam budoucnost čeká a dítě tvé volá kdes z vlhkých, černých šachet zdola, dám cítit mu, jak je krásně žít, dám po svém je učit, já chci je mít, má řeč tam zní, hudbou zlata zvučí a novému životu je učí... Však chceš-li svou řečí proklatou svůj vzdor a zpupnost značit svou, tvé vyhladovět duši dám, 49 ty určen budeš temnotám, tvůj Osud označí tě pro věčnost i rodu tvého ubohost... Máš na vybranou, tak zpupně děl, bral dítě, odvésti je chtěl... Ó zloději, lotře, na věky věz‘, hlas ze šachet dutě zněl: Před uraženou mou ctí se střez‘... Tu na stráži stojím věrný a sám i pomstám svým věrný i přísahám, zde nehnutě stojím, žhnou oči a černá ruka se chví, já klidný dřív byl, já naději žil, však nastal čas, abych se za řeč svou bil, tys probudil hrdost mou, zoufalství, a teď už se nespokojím... Má síla zníc mateřstvím rodné země tě přinutí hlasem hromovým, že najdeš si jinou cestu ke mně a k dětem mým... 50
ČERNÁ STAVENÍ.
Na řece černých stavení řad zrcadlí se v prvním šeru... Hromady zdí a kamení zří v kraj, jenž pust v svém poloměru... Na loďce jedu... Večer pad’ sem v řeku jak pták poraněný, zbarvená krví křídla klad’ v chladící vodu, v zšedlé pěny a jak by mřel v nich utopený... Zvuk náhle parní píšťaly továrnou pronik’, oken řadou, trojnásob jež se dívaly nad sebou, a již v tmu se kladou, – v ráz vyhrnou se postavy, ku přívozu se jíti strojí, jdou těsně, hlavu u hlavy, to dělník za dělníkem stojí, vyhublí, v sešlém, tristním kroji... Teď prám se plní, skřipotem o řetěz tře se řetěz, chřestí, 51 dívky se tlačí s pískotem v sousedství mužných, drsných pěstí, sestárlé ženy, hnát a kost, sto hlav se v jednom klubku choulí, prám v hloub se vnořil, břehu prost, – jak zemřelí by v Lethe vplouli a každý tížil víc svou koulí,... puštěných galejníků koulí... Nastalo mrtvé ticho zas opadlých stromů, prázdných polí, nevydá plochá dálka hlas, vše vůkol ztichlo po okolí. Jen z nádrže, jež ztemněla, tovární stružky v řeku tekou, a hrůza smrti zmrtvělá děsivě páchne mrtvou řekou, po níž se stíny noci vlekou... 52
SLÉVÁRNY V NOCI.
Noc bílá je, sáně se boří v sníh... Ční jedle u večer nad světly vesnic v závějích a dále dál na sever kraj pustne, pár stromů jen na kopcích ční výstrahou lupičských per... A pojednou železný skelet blíž se noří a roste v tmách a v ohnivé záplavě tyčí se výš, hřmí kladiva, ve výhní nach kov žhavý jak vodopád níž a níž by stékal a měnil se v nach... Z tmy pozdvihá hlavu mátožnou, jak hydra by zaržála, a jako když ženci snopy žnou sta jisker v tmu zavála, neb píseň ryku vítěznou v noc bílou zařvala... 53 A jako nestvůra s rameny, jež trčí až v nebes lem, vše chapadly svírá v kruh kamenný, až zdá se krev stříkat v zem a stínů rej kreslí plameny na stěnách tam a sem.... A jako kyklopské ve sluji zřím těla zpol nahá se tmít... Po mostech železných putují tu ti, kdo určeni bdít a od kladiv brát, co ukují, žár pekla od ohňů vzít... A kraj se kol hnul a měsíc plul, klid k severu víc a víc... Jen úder zněl kladivkladiv, jak vítr se vzdul, šla oblaka přes měsíc... ------------------------------ ------------------------------ Já ve snu zřel neprostřený stůl a před mísou několik lžic... V své doupě jak vrazil hladový muž, spí děti, jen žena se hne... Chléb ukrájí hltavě jeho nůž... A žena, již v úsvitu dne se lichotí k němu... On dí: Dost už, a v pelech se natáhne... 54
KUPECKÉ LODI.
Synek sní o krásných hračkách, jak ubitý světnicí chodí, knížecí zámky v snu hoří a černaví řehtají oři... Churavá žena sní o velkém štěstí: o kupecké lodi, která se z neznámých dálek jak osud přídou svou noří... A muž jde. V brloh svůj sedne, hodiny práce míjí, každý den určený peníz jak automat vyvrhne z jícnu. Mladosti tužbám již zemřel utichlou nostalgií, a u jich hrobů shasil tisíce pláchnoucích svícnů... Ale teď ti tam se znovu ozývají a znovu, úporně žádají, blouzniví, v plamenech domov stojí, žádosti šlehají do výše k řebříku Jakubovu, stoupají po pavučinách, mlhami temně se rojí... Jako roj upírů hladných pak klesají sraženy k zemi, nad vyvrženým penízem číhavě vyčkávají. Dorážejí naň, v prachu se smýkají, vraždí se lžemi, jeho pot krvavý s rozkoší nemilosrdnou ssají... 55 Tím snem se naplnil, utěšil život jich: O hračce krásné, o lodích kupeckých, přídou jež veslují, blíží se, větší, o jakés konečné záchraně, milosrdné a spásné, o ruce nahodilého a štědrého Osudu něčí... Muž, jenž dal všecko, své líbá, hrůzu by ukryl, se shýbá, peníz, jenž z jícnu dne vyšel, s děsem jen očekává... Výčitky tolika očí, – ni jedna se neuhýbá....neuhýbá... Plachty jich lodí se dmou... Jen jeho se propadává... 56
VELIKÉ LÁSKY.
Vše, co malé, nám zbylo: mince, jíž denně se platí, drobná ctnost, úsměv, pochvala, přilnutí na jeden den... Kupčíme na trhu se vším, slunce jak předměty zlatí, bez utopické Lásky svět syt je a spokojen... Všichni tu nevědomí... Přec jeden zví o Lásce svojí, prostý se na cestu vydá, nevzhledném na koni... Jenom s ním octne se na blízku Lásky své po dlouhém boji, krvavým mečem radostně v pozdrav jí zazvoní... Sotva to postřehly něčí oči za pozdní noci, s ohyzdným koněm že zmizel kdos nepostihlou tmou... Za velkou Láskou, již zaklely neznámé, nezřené moci... K malým kdož láskám přirostli, velkých již nenajdou... 57
PRODANÉ SÍLY.
Skrytý svět lákal nás za štíty sněživých hor, radostných nadějí zpíval tisícihlasý chór... Za daleké a za temné lesy, pro domov srdce časem povzdychne si... Před námi tančily v modravě průsvitných snech, nesly se křehkých na křídlech v neživé světy, kam sen jen volá, vidiny zlaté, jich vírná kola... Zašli jsme za hory, lesy. Najal nás Hlad v kamenném městě, kde rušno a živo... Do naší jizby syrové ulice padal chlad. Srdce se těšilo ze všeho, trpělivo... Bez lásky otrockou táhli jsme denně loď, lanem k níž za krk jsme navždy přidrhnuti... Cizí tam panstvo si hovělo... Shoď je, shoď, cosi nás zločinného tak denně a denně nutí... Táhli jsme cizí loď přepychu, z mozolů tahounů jako my zkrotlých loď zdála se vystavěna... Nádherné paní v ní seděly a ze sta sobolů kožešiny, tu šperky, tu rozmarných dcer jich věna... 58 Na perských kobercích tam smály se sedíce, čekaly na ženichy, jež vybíraly jim matky... My jsme loď táhli denně ni slova nedíce, hladové nozdry naše dech vůní jich ssály sladký... Táhli jsme nádhernou loď, nás tahounů co den je víc, loď se div nepotápěla tím bohatstvím zatížena... To však, co dali nám za těžké služby, nebylo nic. Jenom vždy nová tím zášt a bolest probuzena... Od mládí do stáří vezli jsme cizí jen těžkou loď za krk tak přidrhnuti zkrváceným lanem, a když se děti nám zrodily: Shoď je, shoď, štvaly nás hladové věčně v šatě svém rozedraném... Bolestí eldorado, věčné kde Naděje spěchají pást se jak srny zelené na palouky, illusí trávy kde šumí, pták snů kde zapěje a vždy jen sedá zbásněných chrámů na oblouky, to je náš domov zatichlý v městě, kde najal nás Hlad, v mrtvé jizbě v tom městě, kde příliš temného ruchu... Všichni již, žena i děti jsme dali se přivázat k lodím... Jen večer si hovíme, Naděje zpívají v uchu... 59
SETKÁNÍ. SP. WUKADINOVIČOVI.
My sešli jsme se pod lesem v kvetoucím, vonném údolí. Já neprozradil se, kdo jsem. V obzoru rysy kupolí jak jehly čněly do oblak... Tu tanečnice, víla snad, přiběhla z háje, žhavý zrak, a počla zpívat, tancovat... V touž chvíli stařec kostnatý na suché herce dojížděl... Vzhled kůže šedě kornatý zeleným listím plesnivěl, zbroj zašlých časů, chřestící o kosti boků vysedlé, tajemství věků věštící, legendy zašlé pěla mdlé. A pod sosnou, jež staletá své černé větve věsila, kam sotva pověst zalétá, 60 jež tišila neb děsila, svůj tanečnice počla rej krouživě v kole bez dechu, že stařec postál pozorněj s vychrtlou herkou na mechu... A s ironickou moudrostí se díval, stál tak bez hnutí, – jakousi tichou úzkostí postálo oblak vzedmutí, – list nehnul se a nekroužil uprostřed svého klesání, přerušen utich’ sojky kvil a z tichých dědin klekání... Jsem Radost, jež se vynoří, tak pěla, než se ztratím hned... Po smutcích, zradě, příkoří mne můžeš na mžik uvidět. I v cestě tvé se objevím, čekej mne, přijdu, nežli zvíš... A ztratila se stromovím, podobna upomínce spíš... Stisk’ stařec boky ostruhou zas herky, než se dala v klus... Kynul mi mlčky rukou svou: I ty mne vyčkat jednou zkus’... Meč jeho krví rezavěl, jež kapati se zdála v mech... Soumrakem k vsím a k městům jel... Nad rovinou spí vlny střech... 61 Dál šel jsem, sklouzal mechem svit měsíce v podrost stmavělý... Jako by stromy chtěly jít, se do cesty mi stavěly... Na cestu myslím dalekou... I na shledání, setkání... List dokroužil... Kvil nad řekou... Zvon dozvučel své klekání... 62
ZAKOTVENÍ.
Hledat šel visuté, vzdušné hrady neznámých po horách romantického milování... Našel zlata a šperků v nádherných, vysněných komorách a tolik hrdinských zbraní romantického milování... Vysněné ženy v nich byly novotou poutníka zdiveny, jenž se tu zjevil, k zemi klonil... Zlatý pták štěstí v kleci tam zpíval na větvi, chycený, pramen vod živých tam zvonil... Ale když s mládím zmizely hrady a soutěsky klikaté, vedoucí k oknu v strmé výši, a když se ocitly touhy k nedostupnu kdes přissáté v prachu ulic, vždy tišší, vždy tišší, z tohoto světa ženu, již potkal a políbil na skráně, bouřlivě k rozryté přitisk hrudi, ke krbu nízkému odsoudil celý věk lidský se oddaně, slunce ať žhnulo, mráz ať studí, z tohoto světa ženu přitiskl k hrudi... Někde se zakotvit, přistát, někde v svých dětech zaslechnout 63 zlatého ptáka štěstí, křídly jenž buší, do výše gothických oken chce proniknout s nějakou, novou zvěstí, dětí svých uvidět štěstí! Někde být zakotven, jakoby v hlubině pohřbený alespoň v zálivu černavé tiši, bílé již lekníny pokryly, matné a hlazené jako sloň a zapomenutím dýší... 64
CIZINEC A OKOUZLENÍ.
K diváku přišla zamlklému, důvěru jakous měla k němu, bouřlivě zpívala, řeka... O zábradlí byl opřen, se díval, zoufalý vír kde dole zpíval. Zpěněná síla kde štěká... Hebkou jak ucítil rukavičku na rámě vloženou, na očním víčku jako by motýl se třás‘... Nebyl ni mlád ni starý, měl vrásky, hluboké oči tak plny lásky, prošedlý, zcuchaný vlas, jako by cizími zeměmi dýchal, zkouškami velkými, jak by míchal osudu kostkami,... důvěru velkou k němu měla a jak by obejmouti chtěla osud svůj neznámý, 65 mladá a krásná přišla k němu, k diváku tomu zpožděnému očarována jím a tak mu děla z nenadání v divoké vášně zajíkání, hlasem sladkým a mdlým: Srdce bych celé tobě dala, touhu a víru svou uchovala, všecku svou radost a žel.... ----------------------- ----------------------- „Pro věčnost nebo na chvilenku? Na matku dosti? Či na milenku?“ tak zraněn osudem děl... 66
BALLADA O KRÁSNÉ ŽIDOVCE.
To v jaře bylo a na večer, když sprchaly květy akátů: tu nejkrásnější z židovských dcer jsem uzřel v lesku sabbatu. Zvuk varhan jakoby ztišených zněl v zášeří synagogy tam, tak jako by plakal něčí hřích a svěřoval se temnotám... V tu dobu křídla veřejí se rozestoupila, lustrů zář svou zalila světlou peřejí andělsky krásnou její tvář... Se schodiště, krůček za krůčkem v safianových střevíčkách, koketně držíc šatů lem kráčela v světlých polotmách... U schodiště zástup mužů stál se dívat na ten vzácný div, neb každý z nich si lásku lhal a lásky illusí byl živ... 67 A v nároží shluk kočárů zaléhal v ohlušivý šum dne kouzelného po žáru, jenž ulice plnil, sad i dům... Tu souvěrci s modlitbou na svých rtech, tu peněžníci zbohatlí, tu šlechtici smutní, v jejichž snech staletí dávných sláva tlí, tu úžasem jatí chudáci, tu skeptici žitím zrazení, tu žebráci, krok jichž se potácí od zločinu až k spaseníspasení, ji čekali všichni kolem jít, a potají šatů jejích se tknout, a o tom, jak na ně se dívala, snít, než uchvátil ji davů proud... I její dávný milenec, jenž v dětských létech hrál si s ní, zbledlý tu stál, jak s kosou žnec, když náhle se nad ním den rozední, ty poprvé dnes u ní zřel ze safianu střevíčky, butony, na nichž démant chvěl a blýskal se, jak zorničky, prsteny zřel, jak z pavučí náramky mžily svítivše, – tak pyšně šla, jak v náručí by toho šla, jenž dal jí vše, 68 to vše, to vše, co on nedá jí, co dali jeho soupeři, ti baroni, co tu čekají, ti kretini smutní, bankéři... Oh, náramky zacinkly zvonící, slech‘ zlatý ten kov... Tu zšílel on... Jak dravec vztyčil se – a třesk‘ zlé, jisté, hluché rány tón... A s posledního schodu jak se skácela, kles‘ k ní, ji skryl, – zasmál se spokojeně tak, a tisk ji k sobě, nepustil... 69
BALLADA RENAISSANČNÍ.
A noc ta vzejde: Až jednou z cest se vrátí, dům pustý a prázdný bude... Jen větrničky se ozve chřest a vichřice skřipky na srních chudé... Z cest válečných s dóžem se navrátí, lev benátský přivítá jeho lodi... A vepluje v radostné závrati, v svůj palác vkročí a zbroj svou shodí..shodí... Však podivně palác Vendramin se shlížeti bude vodou temnou, i gondoly u schodišť, pilot stín se bude třást bázní přetajemnou... On vejde... A bude přivítán jen zdmi a sluhy, jichž oči žhavě Ihou zděšením, že nečekán je paní svou v té chvíli právě... Síň prázdně a dutě bude znít ozvěnou kroků, do svítání, až hledat ji bude a bolestí výt, až čekat bude s hrůzou na ni... 70 Ta vrátí se k ránu... A krokem mdlým v měsíčním vejde modrém jase, šat potřísněný falernským, jímž s milencem svým upila se... A leknutím bledá, netušíc příchodu toho, jejž nečekala, mu s chladnou lží cynicky vyjde vstříc, – on mlčky vyslechne, co lhala, a zhnusiv si na ráz hru, řekne: vím... Kdo loupil, lhát učil vás při orgii, to budiž věčným tajemstvím psů zrazujících, zrádných zmijí... Pak ona co v poduškách usíná, meč zkouší, jej dlouho a pozorně brousí, na milence, jenž má as od vína vonící, měkké, plavé vousy, a bez úsměvu a bez hlesu, jat divokým vztekem do ulic kráčí, zabuší u milence vrat, a vejde... Dne paprsky rudě pláčí... 71
PÍSEŇ DON JUANOVA.
Idylly v létě začínají v bezvětrných a jasných dnech... Jiskřivá vína v duších hrají, fialy voní v záhonech... Do bílé kůry břízy vrývá slunce své jméno plamenné... Polibků věrné lásky chtivá chvěješ se u mého ramene... Směji se, idyllu božskou maje na mysli, světů zrození... Idylly končí vyhnáním z ráje... Chvěješ se, mladé mé stvoření?... Idylly začnou hostinami, král kdy si k důvěře získat chce lid... Idylly končí guillotinami, když se chce královské krve pít... Idylly začnou láskou a sněním, a než se bolest objeví, idylly končí chlácholením zardouseného Panenství... 72
MANŽELSTVÍ.
Žal, utrápen životem žití se bojí, že prožil je v bouři a v nepokoji. Hle, uvlečen cestou pod hvězdami den každý jak poutník přešel známý. Tu Radost a Žal zlou chvíli mají a hlasům svých niter naslouchají. Žal naslouchá červům, jež v duši ryjí a útisků starých melancholii. Však madame Radost ta u zrcadla na schůzky myslí, na večeřadla, na pitky a hody a na vše, čím zhřeší, na budoucí tance a hry se těší, na slavnostní roby a divadel záři, – a k noci zas vychází s hořící tváří. – 73 Žal nespí noc celou. Však Radost ta hýří svou mladostí v noci netopýří... Žal peníze sbírá jí po penízku od rána až k noci v své pouště písku... Jich dítě, jež zplodili, nemůže za to, že odstrkováno a navždy že klato... Na kolébce dítě bdí, hlad má vlčí... Je nehladí nikdo ni neumlčí... 74
UBOHÉ SRDCE.
A vstalo srdce za rána: Zda úzkostí svých pozbudu? To bytost, jistě zklamaná šla kolem svého Osudu... Ten Osud byl to: denně skryt za stěny, jež chtí umáčknout,... hrozil,... však nemoh‘ zahubit, v svět lákal, – ne však odemknout... Nuž, proto slavně počlo pět si bez chvění a obavy: Mně nepostačí celý svět pro pyšné moje představy... A potom... povzneslo se tam, kde starý bůh dlel v oblacích ovečkou jdouc k těm samotám, mystický plamen ve zracích... A potom... síla titanů v něm zabouřila, dravá krev se rozlila, děs tympanů, smyslné hříchy starých rév... 75 Tak často vyčkalo, až stín se noci klad, mdlé světlo svic, kdy večer smál se harlekýn a kastagnetty tanečnic... Však někdy, s hlavou znavenou čekalo na předrahou Pěst s jakousi hrůzou ztajenou díc: bez ní vše mi mrtvo jest... A často vyčkalo, až v dny, kdy Pěst se svezla do těch ran... Ten účin bolel, záhadný... Však čekán byl. A přivítán... 76
SONET. LAD. QUISOVI.
Zas něco zdržuje tě, volá... Z čeho se budeš, z čeho radovat? Dnes cítím radost diabola: hle, zkrvácen je sasankový sad.... Květy jsou bílé. Ale vidíš, kapky jsou rudé na nich... Kdo tu šel?... Nějaká hrozná, dravá šelma s drápky. Či rudý blesk to tajně sjel? Ah, to má význam pro výstrahu, pokropit krví pyšnou dráhu, a že tu rdousil silný tvor. Vždyť „milujme se“ bouře hřměla a „milujme se“ blesk psal v čela, psal přímým písmem v srázy hor... 77
SONET O TVŮRČÍ SÍLE.
Z pramenů moudré radosti ten pít šel, žal kdo uctíval... Nad jeho mocnou žádostí se přec jen tvůrce smiloval... Hned z jeho srdce žhavosti květ nádherný a rudý vzplál, strom věčné vzrostl mladosti a plody úžasnými zrál... A zázrak ten, on neví sám, kdy stal se, kdo ten vznítil plam... Jen mní, že úžas, kdož to ví, to zrodil tvůrčí šílenství: Na hrdle ještě drápy žalu mít a polibky v tom tvůrčí ucítit... 78
HLEDÁNÍ.
K nám dálky mluví tmou, svou neprůzračnou temnotou... Za novým bohem jdem... A přejdem lán, jenž naší krví zaléván... Náš sestárlý bůh s anděly svými spí tvrdě, zahalen v dýmy... Musíme dobří, silní, velcí být, bůh starý v nás spí-li, jak nástroj věčné touhy znít i věčné síly... Ráj najdeme nový? Kdo ví? Kdo ví? Ó buďme milosrdní však: kdo zdrží nás a zaskočí, rozžhněme tomu do očí svou pochodeň, jež jiskří v mrak....mrak... Bůh zahalen v oblačné dýmy s anděly dřímá svými... a lán chce krví kvést... 79 Ó, cesta dlouhá jest... Vzplá hvězda, jež nás může vést tmou neprůzračnou, hlubokou?... Bude bůh nový za tou tmou?... 80
LÁSKA.
Ne, tak si nevylož, proč zas tě jinak vidím... Cos jako boha ctím, cos v tobě nenávidím. – Jiným buď nedotknuta... Vším upoután jsem v tobě k ďáblu, k bohu, tak chci být milován a tak milovat mohu... Třpyt nedostupných hvězd se nad propastí chvěje... To stálý, nekonečný se v kosmu zázrak děje... Boj věčný láska jest, smír ďábla s bohem věčný... 81
OD MRTVÝCH K ŽIVÝM.
Až pohrbíš, až pohrbíš a zakopáš, přej podsvětí tomu, jenž slůvka nedí... Až zoufale za ním zavoláš, ty nedočekáš se odpovědi... A ztěžka se ztišíš... Tvá láska, mníš, je navždy už v zemi zakopána, a že se už nikdy nevzchopíš a nikým tak nebudeš milována... Však vzchopíš se přece... A cestou pak si všimneš, jak primule zlatě hoří... Kraj vlnami obilí zasvítí v zrak, zdi hřbitovní oblije zlatem svých moří... Až ze hřbitovních pak vyjdeš vrat, tvůj těžký vlas vzeplá borově rusý... A oči tvé počnou se přec jen smát vstříc všemu, co žíti chce a musí... 82
SLOKY.
Žít krásu, vášeň, hnus, toť ve své krvi koupat se věčně sestárlý a věčně omlazen. K jakýmsi výšinám a do propastí stoupat, vždy vítat perletí se šedou dnící den... Mysliti na místa, jež slunce vyhledává, na oči líbezné, zažehlé dušemi, na hlasy zastřené, v nichž touha nedočkavá se cudně zajiká jarními vůněmi... Co krve zmarněno, nevrátí moudrost zralá. Však touhou po klidu se srdce zalívá. A byla-li tvá víra skeptická a malá, pták štěstí v chvíli jednu přec ti zazpívá... 83
ŠELESTÍ LUPENÍ.
Šelestí lupení zažloutlou promenádou... Na život, umění, se záhy stíny kladou... Strom nevzpomíná dnes, co pták si zpíval včera. A nezví schnoucí vřes o vláze u jezera... Úsměvy zanikly, že o nás nezvěděly... My štěstí zakřikli, než ještě jsme ho zřeli... Cizí kol sebe jdem velikým, němým městem, se zamlklým úsměvem, se zakřiknutým gestem. 84 Pláču a moh‘ bych se smát,..smát,... však lhostejný se jevím... Krvácel bych tak rád, ale pro koho nevím... 85
PÍSEŇ V OSAMĚNÍ.
A pakli mne pochopíš, já budu vysvobozen... Pak svolím a otevřít smíš vězení, jemuž jsem zrozen... Mé vězení: samota moje, má uzavřenost, má pozdní jsou léta, bez úkoje mé čekání, než se rozdní... Mé vězení stejné dny jsou, v nichž uvázl jsem jak v kleci, jak žebráci s hlavou jdou lysou a opakují se jak svědci... Nuž, chceš-li být zjevením, jež chápe mne, budu spasen... Přijď s větrem jak jesenním, v němž rozdoutná oheň se shasen, 86 jak vítr přijď bouřlivý, jenž veřeje rozevře sílou, a rázem vzduch oživí, zlou atmosféru a shnilou, přijď, otevři do kořán mé vězení, všeho se dotkni, všech starých, bázlivých ran, a srdce mé prověj a protkni... Pak smysl to bude mít: tak vpuštěn do života já lačně zas budu pít, čím hoří duch i hmota... 87
Ó PŘÁTELÉ, LÁSKY! JAR. KVAPILOVI.
Háj plní se, tmí se neklidem a svadlého listí deštěm šumí... Sem ano... Však odtud již spolu nevyjdem‘, my vyjdem‘ již sami, jak každý umí... Bouř větrná svištivé nárazy tlumí... Ty tam, ty tam, za skalinou hlas kde zanikne, sám každý, sám, kde srdce jen pro sebe vykřikne... Ó přátelé, lásky! Prchá čas a plní se roky, věčnost volá, zda stisknem‘ si horkou ruku zas, hlas země než zvolá, ozve se zdola? Ty tam, ty tam, sta ústy kde dílo se rve a hádá... Sám každý, sám, krev svoji zač dá, svá léta mladá... 88 Ó přátelé, lásky, o nichž jsme vždy jen snili, my přec jsme si v žití cizí byli... My byli si nejvíc vzdáleni, do jiných světů zakleni, jichž brány jsme nikdy nerozbili... Ty tam a ty tam... Vše plápolá v práce nám výhni rudé... Kdo silný, jde sám... Ne proto, co mohlo být, proto, co bude... 89
POUTNÍKOVA PRVNÍ ÚZKOST.
Jak chladí rosa... Nocí hlubokou lesk vod kdes v dálce vzkypěl nad obzor... Chatrče v cestě začernaly tmou. Topoly znaveně svůj tlumí rozhovor... Světélka drobná z oken kalných skel se prodírají sosen větvemi... Však shasly za mnou, jak jsem šel, a černý klid rozložil křídla nad zemí... Jak rozestřený temný baldachýn by visel nad cestou, jíž kráčel jsem... Nic nevidím, jen stromů obří stín, nic neslyším, jen listí chvít se otřesem... Noc bude dlouhá, ještě temnější, zrádnější cesta bude za klidu, cizejší lidé, chladnější jich bude zítra vítání, k nimž navždy jdu!... 90 Ó kdyby nezpívala v srdci mi mateřská slova žhavým polibkem, mně zdálo by se, kroky plachými že za mnou jistě neštěstí se loudí v patách sem... 91
POUTNÍKOVA POSLEDNÍ ILLUSE MLÁDÍ.
Vře za mnou shon a ruch, vše, co jsem žitím zval... Neschůdný jako pekel svah sopečných hor se řetěz táh‘ a závrať měst mi bila v sluch a šílel smích i plakal žal... Ted' bloudím navrácen kol svého mládí vsi... Jsou jitra plná jiskření a horoucího cítění, ba, na chvilkách těch, zdá se jen, již všecko závisí... Ves moje bílá za vodou zří vod těch do hloubky... Kouř v tichých obláčcích tak dovádí, jak modrý smích, topoly měnivou se chví v ní hrou, i chaloupky... 92 Jak z hlubin slyšel bych své mládí zpívat magicky, píšťaly, trávy, rákosy pískati tence, za rosy jak vyšlo bosé po hájích, luk po krajích, pak zašlo navždy, navždycky... 93
SLOKY.
Je bez lidí, bez příbytků pláň rovná, plochá, písčitá... Strom vadnout nechává snítku v své touze bezmocné... A vítr-li kvílí, vyčítá jak dítě nemocné... Ale když slunce vzhoří, své žhavé růže hází do věčna, zázrak se nový tvoří: Hle, v jiskrách živých od rána pláň pustá, smutná, písečná své zpívá „Hosanna“... Ó mé dny šedivé, chvíle té nebýt, „Hosanna“ jež zpívá, jak chůd bych byl, naděje bílé nad hnízdy nelítat, – nemoci srdce dát, když chtívá se celé odevzdat... 94
ČESKÁ ELEGIE.
Je zakletá ta země, že mlčí, ztráty své jak čítala by den po dni, po roku rok, dlouhé věky a stále naslouchavě vyčkávala... Tak připadá mi, zvonce stád když slyším zníti, nad nořícími z par se rovinami prosté když voní kvítí, když křiknout slyším kohosi v tom tichu, jak v údolí se smráká... Den jak by čekal na noc, na soumraky les tmavý, na spánek vsi ztichající, a člověk na ruku, jež dnes neb zítra chystá se udeřiti. Ta po čase čas hrdlo pevně sevře, v prostřed slov nedořečených... a zas je ticho... Zde opatrně, zatížené, unaveně si zvykli lidé kráčet s vylhanými nitry, jak nebyli by před nikým už jisti, dost klidni, aby práci požehnanou stvořili k zítřku, aby důmyslní sny svými v květy pyšné vypučeli, je nechali zrát v činy... 95 Jak by tu vnitřní život odumíral plachostí jakousi, čas krátký na vše jak vyměřen by byl i na život i na smrt, i na bolesti, radosti i lásky... Tak bez porozumění sobě jdeme kams v potácivém spěchu... Tu před obrazem krásným nepostojí duch, jehož nelze krásou okouzliti... On nezahloubá se, jak v svatém tichu posvátných hájů šel by k obětnici a vyhledal své bohy... Vzácná kniha mu svatou studnou není, z níž by píti šel za noci, když v klenbě nebes hvězdy vzhoří a život jako skrytý pramen mocný když bouří, valí se kdes nevidně v tom temnu. Jak někdo by nám zlhostejněl tu život, jej pronásledoval až ku plachosti, jej otrávil až do dna, pochybnostmi nás naplnil a nedůvěrou k zítřku, tak jdeme, duchový zrak přimhouřený, lhostejně ceníme i střep i dílo, i řemeslo i krásu, bez rozdílu, – ba vlečeme se jako žebrák chromý, však spokojený s tím, co vyžebral si, jenž, když je hladov, vyklopí svou brašnu a všechnu kořist hltá, nevybírá a křižuje se sytý... Však bývá hůře, den jak by čekal na noc, na soumraky 96 les tmavý, na spánek vsi ztichající a člověk na ruku, jež dnes neb zítra chystá se udeřiti,... a pak když udeří nás, když schoulíme se, jak psi olizujem‘ karabáč, na němž vlastní krev lpí zaschlá, rozmarem pána znovu povzbuzeni zdviháme hlavy, opět zavětříme a kořist, za níž pán nám hnát se kázal, mu vděčně uštvem k smrti... 97
BALLADA O PODIVNÉM TOVARYŠI.
Bouřný je čas a všecko tone, ostrovy s ptactvem, květiny vonné, věže, jež čněly do oblak... Zachráníš se? Ne. Nevíš jak... Právě v tom vchází zakuklený podivný Tovaryš v čtyři mé stěny, masku si odsune, z jeho oka života hnus plá ze hluboka... V zaťatých zubech krev ze rtů zrudlá, nějaká slova smutná a schudlá krčí se schouleně za sebou, jako houf trestanců jdou a jdou... Nenávist hvízdá v tom dechu, zdá se, jako by hrob v tom mluvil hlase záchraně výsměch i nadějím, tomu, v co doufám, co sním a co vím... Vchází... To je zas má Zoufalost, hrozný a zamlklý, bezradný host, nad vším, co žije a nad vším, co doufá, si zoufá, si zoufá... 98 Přišla se mlčky posadit, nemluví, nechápe, či nemá cit? K tanci-li odkudsi zazní nota, šklebí se maskou pierota... Hřebem je přibita k její lebi, porážek veselostí se šklebí, ale já vidím: Toť Zoufalost sedí a sedí, svých prstů hryže kost,... v mlčení dlouhé... v čas neblahý nade mnou, nad zemí, nad vrahy našimi, nad velkým v otroctví rodem, nade mnou, nad zemí, nad národem... Ptám se: „Proč s dochvilností děsnou ruce tvé na mou hlavu vždy klesnou?“ Ptám se: „Proč tak, jak přišla jsi, neodcházíš?“... „„Jdu v zápasy...““ „K čemu tu lodičku směšně malou pod paždí nosíš?“ – „„V bouř nenadálou... Na moře spustím ji, budu plout... Každý je předurčen zahynout...““ „K čemu ta kotva? Je stokrát větší nežli tvá loďka, tvém o zmatku svědčí...“ „„To, aby v bouř kdo povyplul, jistěj a dříve zahynul...““ 99 Mlčíme potom... Již den je bílý... Venku bouř stromy rve, vichr šílí... Tovaryš, ani se nenadám, odejde tak, jak přišel sám... A já se modlím svých modliteb chválou za milost zázraku nenadálou... A než zas přijde host strašný ten, budu jist, silný, zdráv, přesvědčen... 100
KLID.
Klid... Žaly ve věčnosti širém hasnou moři, jak slzy vytrysklé když s očí skanou ti... Teď vyrovnaným nitrem dálky sluncem hoří, jak nikdy nemělo by shasnouti... Klid... Nastal den zas harmonické síly vroucí, kdy za života cenu navždy smířeni jsme s každým hořkým osudem a v slunce žhnoucí v paprsků zříme víření, kdy osud něčí, zemí, rodů, přešlých věků se zdá nám nepatrný proti moci té, jímž vyhlubuje život nesmírnou svou řeku v břeh vrhaje dnů trosky rozbité a rhytmem majestátným tiché oceány své přeliv, břehy svoje dávné opouští, by nové našel, zabouřil z nich zmarů hrany všech těch, jež pohřbil, nad pouští... Klid ve mně povýšený, hrdý, suverenní, však lehčí, že je opřen věčnou o stěžej vesmíru, ani kapka rmutu dneska není v mém srdci, zmatky, beznaděj... 101 Jen číms, jak sluncem zalité mé voní kvítí, hle, tam kde seděl Tovaryš můj, Žal, tak sám, zřím drobnou skvrnu krvavou jak slunce svítí, ji zakrývám, ji drhnu, umývám, ji pískem zasypávám, aby bez rouhání míst včerejších tu mohlo slavné slunce jít a nic se neozvalo hláskem ani, že profánních dnů bolest mohla zardousit... 102
PÍSEŇ ŽIVOTA.
Podzim cos hledá a pohřbívá... Co vzato, nedá noc truchlivá... Jsem silný přece. Abych byl, jsem, abych žil... Růže-li vadne jak srdce žen, zájem-li chladne v zbělený den, jsem silný přece. Abych byl, jsem, abych žil... Na hroby měkce sníh padá-li, skřípe-li „Ecce“ kříž z povzdálí, jsem silný přece. Abych byl, jsem, abych žil... 103 Propast-li blízko, kde ležet mám, strop je-li nízko, kde sedím sám, jsem silný přece, abych byl, jsem, abych žil... Slepotou běsa hříchů a vin národ-li klesá, jehož jsem syn, jsem silný přece, abych byl, jsem, abych žil... 104
NEDOROZUMĚNÍ.
A stokrát hýčkán, stokrát oklamán buď chválou, vzteklým zasyknutím retů, dnes přeceněn a zítra zneuznán, tak roste básník ze svých interpretů... Se stejnou naučili bolestí jej chválu, hanu brát, jež stejně klatá... Vždy cítí ruku, jež buď oklestí, neb překrášlujíc drze na vše hmatá... Chléb žitný prosté chuti davu dát měl tam, kde osil zrní do věčnosti... Kde nádherný dal květ, plod k jídlu rvát zklamáni přišli hladoví a prostí... Ó stinných sadů vůně podzimní a zvadajících dubů žluté listí... A jarních lásek bouře intimní... Bez očí zcizených kdo umí čísti?... 105
POKLADY KRÁSNÉHO SOBECTVÍ.
Kdo došel harmonickou samotou tam, kde se bezpečným a svým být cítí, svou spokojí se sudbou sluncem zalitou, své k srdci tiskne žhavě prosté kvítí... Však zápas věčný o to nejvyšší, o svobodu svou, snílek usměvavý přenechá zápasníkům... Neslyší dnů bolesti, v svůj sen jsa vnořen žhavý... Snů tolik záře, tolik života, přeletných tolik dojmů v duši sahá... Odstínem každá chvíle blyskotá... a nezmařena-li, je nad vše drahá... Noc, hloubek ticho... Jako moře rozlité až v nedohledný obzor nepohne se... Temnými květy voní tužby rozvité, jich zavanutí pozdrav z dálky nese... Jej vlastní duše plní starostmi, sny zpívají mu, oživené květy: „Zelené věnce kde as vezmem‘ my na hlavy tanečnic, jež v divé lety 106 se pustily a víří, radosti, kde k bohatým my hodům rozžhnem‘ svíce, dost bílých těl kde najdem‘ k mladosti a k hříchům svojím sladké slitovnice?“ Jej vlastní duše těší bohatství, snesené s úctou posvátnou a vroucí, ztajené síně, o nichž ten jen ví, kdo zasvěcený v tužby nehynoucí snů, bílé mramory v nich tlumící, své šperky v lesku, nikdy nevídané, vše jedinečnou řečí mluvící a božstvem, jež jej milovalo, dané... Jej děsí kroky v prázdných prostorách, jež musí vždy, ach, něčím vyplniti: Zda krásou? pravdou? dobrem? Jaký strach jej jímá, musí-li kol záhad jíti... Jej nenaplní starostmi dům knížecí, ni zlatá koruna, vězení trůnů vratkých... moc lhostejná mu, vrazi odvěcí, sní ukolébán v rythmy vteřin sladkých... On, skoupý na bohatství schráněné, tak mimo život, lidstvo, všední děje, sám ze svého pít bude pramene, nikomu darů svých dát neuměje... A vnořen v sebe zemře... Málo, žel, jen přátel věrně za rakví mu kráčí... To proto, že co měl, jim zjevit neuměl, tak lítostně a bezútěšně pláčí... 107
DOBY.
A zázraky dokvetou... Víra v ně umírá po čase... Tím zamlknou proroci, myšlenky jich že nevzhoří v plamen... A ze vzbouřenců kdys cynické stádo stává se, svět těžším že krví se stal, zas padá s gigantů ramen... Jde oddechu chvíle těžká. Je myšlenek bezvětří, je staletí pohřbeno v žhavě disharmonické smršti... To velké, co snilo se, nikdo již nechápe, nešetří... A nechápavost štěrk drobný si sbírá, jím v zrak ti mrští... Však v tuposti opilé, jež přineslo zklamání, se gigantů synové rodí, ční vysoko z temnot noci, svět podchycují, jenž padat již zdál se v zoufání s mdlých, sesláblých otců ramen v jícen hltavých Nocí... 108
JÁ HLEDAL STUDNY BEZ DNA NA VÝŠÍCH...
Já hledal studny bez dna na výších... Nejprostší ženy, zpěv jež ptačí měly na místě řeči. Sfingy mlčící, jež nad rozcestími tmou smutnou čněly, přátele nejpřísnější, klečící na našem svědomí, však líbající rty naše, soucit, hrdě zpívající... Chladící rosu v květu kališích... Já hledal studny bez dna na výších... Já hledal vzácné lidi... Diskretní jichž mlčí rty, když srdce čistě hoří... Já hledal velikost i zrádnost moří a pro svůj oheň předmět obětní... 109
V ČERVNOVÉ NOCI NA SADĚ.
Sad růžový má plný půvab svůj v červnové noci temné, pod hvězdami když růže bílé v černou noční sluj, když růže střásají své drahokamy, když zavěšeni prostovlasí jdem a nachýleni růží nad oblaka cítíme vonět vlhce chladnou zem a při zemi se k větvím choulit ptáka... Tu náhle srdce své mi otvíráš: co radosti v něm bylo a co jest, co ještě bude... Starosti byly, na něž vzpomínáš, – u cest ti kvetly, pivoňky jak rudé... Teď perleťové nebe, laskavé, již nemá příkrých ohňů žhavě zlatých... Jsme zodpovědni... Zraky pátravé má osud náš, jak berem z darů vrchovatých... Díš: je mi sladko... Ale nevím jak, tak jako nekonečným před zápasem, já blesky chci, jež zítřejší dá mrak, tu prázdnotu, jež přijde v jizbu časem, 110 tu zoufalost, již bezradný má věk, tu nenávist, jež na mou rassu číhá, bude mi dražším zase paprsek a vykoupení přinese ta tíha... Neb srdce neví, co by chtělo dřív, zda podrobit se neb vše přemáhati, věřiti v zázrak, ve zjevení, v div, neb cynicky se poznanému smáti, ne, srdce neví, zda má toužiti po malém štěstí, jež se hledat musí jen v každodenním, krotkém soužití při louči u krbu, jež čpí a dusí... A harmonii v očích, v pohybech, díš: jsem však šťastna, roste dítě mé. My ožijeme v jeho žádostech, jím v zápas nový zase vyjdeme....vyjdeme... Tak věčné ohně zase nehasnou, ztajené síly jen se v hloubky ztrácí, zas na povrch by vytrysknuly tmou, v proud splynuly, jímž množství zaburácí... Na život myslím, který bouřlivý rozházel hnízdo, vejce zelenavá kol rozkutálel do luk, na nivy, a za jiter je smutných rozklubává, a ptáci holí s velkou hlavou svou do slunce pohlíží ze skořepiny a umrou v tom, co prvně zapípnou, kdes bez pomoci, bez lásky a viny... 111 Já toužím a já věřím, silna jsem, já bloudím, hledám, ale vždy se vrátím... Tak pravila... A vlhce chladná zem voněla v koutech, k bramborovým natím, schýlené lilky v poli vedlejším tkal měsíc, strašák skřípal poblíž v máku a v bílých růží oblaku, tmou bělejším, z krůpějí rosy zřelo tisíc zraků... 112
ZRÁNÍ ŽENY.
Uzrála žena... A žní byl čas. Těžký cop houpal se plavozlatý... Počala chránit svá tajemství. Počala míti záhadný hlas, vyrůstající touhy se vznesly, stojaté vody rozryly vesly, krví se zbarvily, – bůh sám ví, kdo byl víc vinen a kdo byl klatý... Uzrála v rozvitý, plný květ, jenž se v své líbeznosti vzhlíží. Nikdo však vůně té nechápal, nikdo těch úsměvů nespočet, po něčem touhou se vadnout zdála, po obdivu své ruce piala, šedých dnů za sebou šedivý žal, révy, jež bez hroznů visely s mříží... Žena-li uzrává v podletí, celý svět patří jejímu zrání... Růže, jež uzří, chce utrhnout, u každé rozkoše prodleti, 113 osou chce býti, kol níž se točí tolik nově zdivených očí, v šíleně divoký života proud vrhá svá všecka odhodlání... Byla to píseň léta a vod, svodů a lásky a vzdálené hudby... Zrá-li tak rychle srdce žen, připrav se bouřných dnů na příchod. Připrav se na žal, na zklamání, na klidných úsměvů s bohem dání, na to, žes žádostmi obklíčen, na to, že není ti jiné sudby... Nepřítele zříš v oku jí, denně se skrývá za jinou masku, zráním svým trpí, tě vyčítá: Radosti kdesi dolují daleko v cizím zeměpásu. Neuslyším zvuk jejich hlasů, jako by byla vyžita radost. Či čekat mohu lásku? Domov se tomu stal vězením, srdce kdo k srdci nepřidruží, plamenem svým kdo nehřeje, novým-li nekvete zrozením, od vzdálených a lichých hlasů čeká-li radostí svých spásu, domov hroznějším vězením je, kvete-li kolem sta cizích růží... 114 První když bouře však minuly, zpustošily a zaplavily, rozryly, zašláply, rozvály, ztratily sílu a zhynuly, teprv kdy nevnesly ukojení nesplnitelných snů a chtění, v to, co jsme doufali, orvaly, v sobě zrát touhy se navrátily... Změříš pak jejích křídel tep, žíznivou chtivostí rozkomíhaný. Drobnou svou síň jí ukážeš, uvedeš do ní tich a slep, zajíkavě jí dáš vším vlásti, budeš se zprvu chvít a třásti, jejího srdce až postřehneš bouřný tep, marně ukrývaný... Teprve potom žní nastal den, dozrála ve své duši žena. Domov jí tenkrát se krásným zdál, úsměvy dětí když ozářen... Necítí být se již zářícím středem světa, však v jejím oku hnědém součinné lásky plamen vzplál: k mateřským radostem vyvolena? Chtěla, oh, býti požata smělého žence zvonící kosou, za nejprudšího slunečna obzor když hraje do zlata, 115 zvlněna bouřemi, pocuchána, tisknuta býti a milována, v náruč klesnouti horečná, horoucí lásky být zjiskřena rosou... 116
ROZHODNUTO.
Topoly šumí alejí, nad chalupami měsíc plá. Ven mezi stromy raději si vyjdem‘, cvrčci zapějí své naivní alleluja... Je velký měsíc, všecko spial tajemnou modrou sítí svou... S okny si hrál a štíty skal, po hrotech plotů tancoval, na střechu vylez‘ doškovou... Veliký měsíc probudil sad posečený, vodní tůň, své jasné světlo rozhodil na všech těch drobných polí díl, na ohradu, kde řehtal kůň... Tak prudce voní louka, sad, divokou touhou horoucí... Hlava mi počla umdlévat, však srdce nechtělo jít spat, tak těžké láskou rostoucí... 117 To tenkrát bylo... Moji šíj hořící ruce objaly... Tvůj ret mne našel, řekl: pij. Tvé srdce tlouklo: zde se skryj. Tvé oči: My jsme čekaly... 118
ODEVZDÁNÍ.
Dech noci květnový nad rovinami... V šumícím březoví jsme sami, sami, sami... Ty za ruku mne vem‘... Chci s tebou jíti... Hle, měsíc nad lesem tak podivně svítí... Chci hrobař sladký být všeho, co bylo...,bylo,... v tvém srdci vykoupit svou naděj i své dílo... Ó sladký! Já se vzdám věrně a němě... Ó veď mne, kam chceš sám... Co chceš mít ze mne? 119 Ženu, jež pochopí dnů smysl, doby, mnou ryté podkopy, oživlé hroby... Ženu, jež pohřbívá, jdouc křísit zítra... Tu, která rodívá v sváteční jitra... 120
PROSTÉ SLOKY.
Já nikým víc milován nebyl, než pouze dítětem svým... A je to již za pozdních dob, kdy šediví starostmi hlava... Já stále jak za mládí neznámý poeta, dobře vím, že opatrně, však uctivě vyhnula se mi sláva... Teď večery záhy když klepou, já v kout svůj se uklízím a v náručí synka si držím, jenž prosí o zábavu, zas divoké radosti mládí svého vyprávím, dech lesů zas slyším šumět a za zády bukot bravu, a z oživlých dobrodružství chalup rozpadlých své upřádám báchorky dávné časů dobrých i zlých, jdu po hřebenech kopců a po žluté cihelen hlíně, jdu údolí úbočím parným a v olší chladivém stíně, kdes u samot odpočívám, tam se synkem jíme svůj chléb a v studánce křišťálové svůj namáčíme střep... 121
RADOSTI.
Paprsků zlatý vodopád s nebeské výše stéká... Dětských hlasů jak odevšad píseň by zpívala měkká... Či je to radost ztajená na dně až duše ve mně, anebo pohádka zaklená do skrytých hlubin země? V zalitém bouřemi nitru mém na malém ostrohu klečí... Zachránily se zázrakem, pějí a dobrořečí... Vztahují ruce k výším a v dál, velké jich oči v jas cílí... Radosti... Vás jsem se nenadál... Zachráním vás v té chvíli... 122
PŘED ROZKVĚTEM.
Ten, který doufal, že zas bude kvést, šum jarních dešťů, světlých nocí cítil a hovor stromů s větry podél cest, jak měsíc svítil... Prameny lkaly v horách pod sněhem, trávky se sotva světle zelenaly... Mdle vstalo slunce, člověk, stará zem....zem... Mízy se nalévaly... Tu pozoroval, jak by z duše mu prameny tryskly, laviny jak s výše by trhaly se, dojmu hrůznému tam dole znikly říše... Vrcholy všecky v slunci vzhořely, divokým tepem zakroužili ptáci a lesy ozlacené pocely dne, jenž se ztrácí, ztrácí... Tu otevřel svá okna do kořán ku spícím stráním, které zkvetly bíle, by kořenný a horský vál sem van, dny ožil, smutky, chvíle... 123 A pak když večery se kladly spat, on chtěl i v nocích kvést, že čas byl krátký, chtěl mocně procítit a prožívat dech všeho sladký, co lampy v oknech nezahořely, jen šepty zněly, hudby utajené, hrou narcisů polibky voněly, rty žhnuly přichýlené... 124
KRÁLOVSTVÍ MÍRU.
Já touhou před lidstvem se hnul... Tam nikdo z králů nevládnul,... ni žádné církve, moci hlas svědomím neotřás‘... Tu živly kol jsem slyšel pět a lesy temnou bouří znět a nesměrnem tisíců mil zvěstovat, proč jsem žil....žil... Tam chceš-li dojít, u nohou minulost necti jen ubohou... Radostné vášně mládí pěj... Stáří se nelekej... Tam chceš-li dojít, morová ty projdi města hrobová, kde plíseň v dlažbě po krvi čas nový omrví, 125 přes mrtvoly se vyšplháš, jež hnijí, mokvají,... je znáš: to matka, milá, přítel tvůj, – jdi dál a nepostůj, – přes hradby šplhej ztuhlých těl, ať svistí vzduchem tisíc střel a do hloubky a zase výš, až budeš cíle blíž... A moře krve přepluješ, z níž kouří se, jak vesluješ... Hle, nad bílými horami cos blýskne hvězdami... Pak vystoupíš. A bez vlády klesneš do květin zahrady, a na své malé místo svát, ty budeš kralovat. 126
V DÍLNĚ VĚKŮ. MAXOVI ŠVABINSKÉMU.
Kdes v nedozírnu a neznámu, ale přítomen je kyklopický vždy dělník v svou práci pohřížen. On zrození káže a růst, dny harmonické síly... A v zkamenělých dá rakvích spát, kdož dosti žili... On probouzí moci skryté a tepla ztajená a vlhkosti nocí a slunečná slavnostně zapěná hudbami nebeských hudců, kteří k zemi se blíží, vždy v poledne v polnic kov dují s nebes závratných mříží... V úkrytech Alchymisty barvy a jedy a sny, jsou ztajené duhy, kvas mízy se rodí úžasný, ;jenž semena zalévat chce jak radost, která neví, proč přišla a odkud, zda náhodu jen či zákon zjeví... Do dílen Věků vhozeny všecky prvky jsou i lidského chtění i víry i vášně, jež formujou nevidné ruce tak zaujaty svou prací slavnou za dešťů i za slunných dnů i za nocí, v půlnoc jež tmavnou. 127 Jak odpadky tvůrčí práce padá na chladnou zem stoh mrtvol a zkosen se kácí v bojišti krvavém, neb k triumfu potřebí smrti: silnějším vyrůst dáti a nad světy zaniklými zřít nové se klenout a vstáti... Na ohni, jenž rozdmýchán věčný dechem vesmírným, se lidské ztravují touhy chtěním nesmírným, z dnů minulých do budoucna se promítají a snují své osnovy nepřetržité a do věčna pokračují... A za noci časem, kdy, zdá se, je tichá a bez hnutí zem, mníš, kyklopický si dělník zdřímnul a průvanem že květiny více voní a jeho srdce že tepe v tom nesmírném temnu, jež hledí na tebe, ač slepé, a že se mu o budoucích divech, jež stvoří, sní, co v činy člověka vtělí, co ptákům dá do písní, co do vůní květin a do tajů moře a země co vloží a jaké smí Vykoupení vstát ze zakrvácených loží... 128
OBROZENÍ.
Zas vítr jarní bouří... Syrovou zem slunce hladí, lesy ztemnělými to čiší přešlou smrští sněhovou... Kol chalup kráčíš zahalených v dýmy... A v kraji holém, němém, bezlidném a cos v tvém snění klíčí neklidném... V tom, co se vzbudil pramen, v křovinách co v suchých prutech lístek zeleným zahořel plamínkem, co černý práh se chatrčí stem dětí batolil, co jelení skok směle neseným kroužením stezky jehličnaté kryl, trs jmelí visel a co kopytník zářivým květem vzhořel zarudlým, Rozsévač šel tu, k nebes bránám střík‘ až paprsků déšť zrní věčného, házel a házel, křídlům ptáků mdlým je shazovati nechal, vděčného 129 on ptáka Času nechal sbírati co zbytečno, ten světem jíkaje z brázd do brázd létal, z kraje do kraje... A velký Rozsévač v své souvrati vztažené obě ruce kráčel dál, let větrů jeho stopy zametal... Pak nikým neviděný v obzor znik‘... Zem živou sílou, kořennou a zdravou z mlh kouřila se jeho za postavou, zelené háje zpívaly svůj dík... 130
ČLOVÉK KRÁSNÉ DUŠE.
Všecky v něj minulé věky ambry své vylily, drahocenné své masti, vůně své a své léky... Všecky v něm prameny tajné svá zřídla smísily, všecky v něm harmonicky v šíř roztěkaly řeky... Lesy v něm silicí voněly, žloutly lučiny slunečných úsměvů, chvíle vnitřní blaženosti... Vše, co měl, význam mělo vyšší, tak účinný: čekat a dočkat se milosti zrození nových ctností... Z chaosu vyšel a pochybnostmi dlouho štván, ubíjen dlouho nedal květ viděný za tisícletí. Nebyl dost sebe jist. A nikým ne milován bohatství v nitru svém též nemohl rozuměti... Z mnohých ponížení a velikých zklamání, ze zoufalství matek a ješitných činů otců jeho první a hořké vyrostlo poznání a jak list zvadlý padalo pod nohy zdivených chodců... Ale když oprostil se duše vzbouřením, pro sebe zachránil se od zatopených břehů lidskými furiemi, jež chtěly pohnout jím, aby se přizpůsobil jich mravu i jich běhu, 131 teprve pocítil, ne oni, že jim však on z bohatství svého dá své zelené ratolesti, srdce že svého rozhoupá melodický zvon a že jim zazpívá píseň moudrého svého štěstí... Harmonický v něm klid, jenž zná jen bezpečí, silný a krásný čin, jenž odzbrojí zlo a zkrotí, odměnou na pohled drsnou svou lásku má největší, pohledem spiklenci zhrdne, když kolem se mlčky rotí... Nevzbouzí soucit v něm hadry líné a škemravé, bojiště, prosáklá krví, proklaté kouty města. Jenom co velké a hořící, planoucí, zvídavé, o tom vždy nekonečná mluví jeho cesta....cesta... Jednou jak ochranný strom se nad zemí vyklene, větve své mohutné svěří větrům burácivým, z tisíců kořenů vkotvených v zemi vyžene, stane se zodpovědným svědomím lidstva živým... Jindy jak hluboká studna své vyrazí prameny, svlaží rty zprahlé, jež hoří tisíciletou žízní, jindy jak ruka se zjeví, jež odejme kameny ze srdcí umučených zapomenutou trýzní... Jindy přijde jak dítě k zapadlým chatrčím, které v šípkových růžích ukryté ztraceny voní... Zazpívá prostou píseň hlasem stříbrným, vyvábí myšlenky něčí jak stáda stepných koní... Někdy před okna paláců Hrůzu se vidí klást, naslouchá infantů pláči, lid jemu, on lidu že cizí... Mezi pláčem a výhrůžkou klásti most přes propast, jaká to práce je věků a jak v tmu stopy mizí... 132 Musilo tolik věků svá poslání zmrhati, tolik jich musilo v touze a na vykoupení čekat. Tolik se musilo dobra v krvi koupati, tolik dnů zakřiknutých se musilo slunce lekat. Z tajemství života vyrostly plody zrající, ale jsou nedostupný dosud lidským rukám. Na větvích nejvyšších ctností a činů se tající, přístupny radostným snům a tvůrčích porodů mukám... Jenom ti, s krásnou duší k činům zrození, mohou se odvážit lidstvu je odvážnou rukou snésti, Osudem v zápětí sťati, jak bleskem shozeni, nejvrcholnějšího se dotknuvše lidského štěstí, štěstí, jež střeseno v klín, jich krví zbrocené, spadne tak samo, slzami, láskami, bouřemi zralé k hlavě roztoužené a myšlenkou skloněné, touhy jejíž jsou nenasytné a neskonalé... 133
ZÁZRAK.
Byl bezmocný... Tož jej v pouta jali. A myslil si, nad vše spravedliv: že osvítí zem svou v šíři i v dáli, a lid svůj že z drápů vyrve dřív těm, kteří jen tmou a hrůzou lhali na zázrak čekajíce, div... V ten den se zdál ještě jim nepatrný, když děli: on velezrádce byl a bouřil nám mládež, vzpoury skvrny on s prahu svého neumyl... A v mučednických že věnců trny on nevěřil, nechť jich vezme díl... Je vinen, že světla rozžíhati on za noci neměl před ránem, když rozkázáno je luze spáti, té žebravé, v plášti sedraném, on neměl tam Rozum vyvolati, kde měl se jen sklonit před Pánem... Byl vinen, že luzu bouřil, vstala, král zbytečný byl jí, zpustl dóm... Byl vinen, ta lidská srdce malá 134 že štěpovat chtěl jak planý strom, byl vinen, i královražda zrála mu v zpupném, tvrdém srdci tom... Tož střelili jej... Ač nebyl více až dosud než silný a hrdý duch, jenž nad svojí vlastí rozžal svíce, milovník pravdy a věrný druh všech nás, již nad člověkem bdíce srážíme jeho hanby kruh,... on teprve s lebkou prostřelenou hle, Evropu na své srdce tisk‘, on mocností stal se vyslovenou, když na každé nízké okno třísk‘, až v koráby vnik‘, jež mořskou pěnou střel rychlostí létly od skalisk... On teprve s prostřelenou skrání se velkým stal v den ten jediný, svět obešel celý a bez ustání svět burcoval, města, dědiny, i veliká ticha mrtvých plání, sny mládeže, starců šediny... V té noci svět celý obcházeje s tou prostřelenou lebkou svou, a říše své vládu zvrátiv pěje svých záští píseň hrobovou, i králi a papeži cosi se směje z těch prostřelených očí dvou... 135 A zrcadlo jak jim přisouvá k zraku, tam bledá jen bázeň je skrčena jak sřícená sláva když na sledním vraku pne k záchraně svoje ramena, – však burácení kol z lidských mraků to odsouzení již znamená... Dál s prostřelenou lebkou kráčí, dál před zástupy, jde současně i Paříží, Turínem, Římem a smáčí svou krví dlažbu bezhlasně,... a z kapek těch roste símě dračí tak strašně rychle, úžasně... 136
ZPĚV EMIGRANTA NA VYSOKÝCH HORÁCH. VÍTĚZSLAVU NOVÁKOVI.
Ó hory, na kterých slunce jasnější, větší vzhoří, když obrovské sosny do hlubin stíny metají! Když dole mha bílá pod nimi podobna je moři, kde hynou, kde mizí, kde věčně přeludy klesají!... Jsem emigrant myšlenky... Stezkou jdu sám a sám a sám, kleč nízkou a ostruží před sebou, pouhé houštiny mám, v mech bořím se, shnilé sprchává jehličí, kdes nad hlavou sosny se veličí, veličí, jich kmeny a kořeny svrasklé, jak blížím se stále k nim, za sluncem větším a prudce poledním... Kdys barbaři přes hranic temena s oři přelézali tu v předhistorickém šeru. Zde napiatá kopyta k smělému skoku vznesla, jak tětivou pružnou vzpialy holeně ořů, by slétly v horská koryta... í;Tu za ořem oř a barbar za barbarem se plížily voje do nížin, vyhladověny zmarem |a. národům pomstu nesouce nad ohni zdušenými zvěř lapenou pekly si, hlasy křičely surovými 137 a ssajíce z kostí a z masa krvavého a z tuku při barbarských písních a louten divokém zvuku se chystali se lstivou krutostí lví svá slavit hrozná vítězství... Teď, hory svaté, nesmírné, bohy kdys obydlené, pod jejichž kročeji zbělely vrcholy na výších, ó štíty, k nesmírné výši, až k nebesům zamyšlené a k propastem v nezřených hloubkách svých, na očistné pouti své jdu člověka uctívati v tom velikém,-slavném mlčení, skvrn travnatých pode mnou dole kde pramen se stříbrnatí, kde hvozdů lká černých temné šumění... Snů emigrant vyhledat jdu si neobjevenou zemi, jak přede mnou kráčeli mnozí, jak také kráčíte vy... Tak lidstvo já chápu pouze... Jak objeviteli je mi, když procitne nad dílem svým a pocítí úlevy... Nic nevzal jsem s sebou, jen lásku, jíž uctívati mohu co potkávám cestou, co nechávám daleko za sebou, ku vzrůstu člověka zpívám zbožné modlitby k bohu, by člověk je dole poslech‘ s duší pohnutou... Má smysl mé odloučení, jak synovské s bohem dání rodnému domu, jenž drobný mi zmizel za obzor... Jak mateřských retů teplé a zamlklé zulíbání, jímž naděje jejich všecky mne pudí v nesměrno hor... Že vzdálen jsem, rostou mým touhám a nadějím větší křídla, že se stromy hovořím, s ptáky a travami sám a sám, já cítím, že v nitru mém hnula se černozemní zřídla, že volně jak obrovské sosny v prostor já vyrůstám,... 138 že na lidské bolesti dívám se dobrý a spravedlivý, i na hrůzy zaviněné i na ty, jež přepadly, že pramen mé krve teplejší je a věčně živý, v něm uodnětypodněty k silnému životu nikdy nezchladly, že vroucním víc, vzpomínaje běd, ústrků, ponížení, že zraju víc zvídáním a domyšlením zel, že prodlužuji si věčně v horských výších snění, bych k mocnější ještě lásce svou lásku pobízel,... ku všemu, co živo, co růst svůj si zoufalým bojem brání, co k žití se probíjí přes věky, činy zlé, mrtvoly, co v neustálém a živém víru a kolotání se zachrání schopné žít, nechť vraždí je cokoli,... já emigrant myšlenek svých v čas pravý vzpomenu si, zas jako k své matce se vrátím, jíž visel jsem u prsou, jí zralou svou duši dám a prošedlý vlas, dřív rusý, a na úpatí se hory zas sejdem‘, kde mezníky jsou... 139
ROZMLUVA S NOCÍ.
Rád jsem vždy rozmlouval s Nocí. S letní Nocí temnou... Vzhořely hvězdy jak zvědavé oči ztrnulé divy... Louky zpívaly tenkým šumotem uspaných travin... Žáby zelené mezi šťovíky prchaly, plachou řečí tiché a syrové země mluvily stíny Noci... Řek‘ jsem k ní: Budiž lehká, pohřbi a zakryj stopy odšedších poutníků, rozsviť stříbrná nad zemí světla, ropot měst utiš, mesmerického spánku tíží dotkni se všeho, zatop svět tichem očištěný, květinám snů dej kvésti, tmavým svým orchidejím... Noci, zatichlá Noci, tvoje ztemnělé jedle do světlé oblohy trčí v daleku, jako stěžně lodí by pluly, mluvily vznešenou výší svojí bez světel, bez signálů, bez pohybu a ruchu, jako by čněly ve tvém přístavu majestátně... Noci, pozdravuj všecky, kdož jako já vidí čníti stěžně tvých vysokých jedlí, tenkými hlasy zpívat hlasy mírného větru, vody probleskovat v rovinách nekonečných, tma jež ovrubuje dokola něžnou rouškou chladných, pozdních hodin... Pozdravuj toužící duše celého širého světa, 140 zamilované ve vše, co dojímá víc než láska k jednomu tvoru, co mluví mnohohlasým sborem světel a očí, hlasů a zpěvů, temnot a stínů, rovin a kopců, krajů a zemí, neznámých světů... Co jsem tak mluvil k ní, řekla: Ukaž, co zjitřil den, slavný manžel můj, a co slunce zažehlo krvavou výhní, ukaž, můj ret je chladný a mé srdce je věrné, ticho mé a můj klid, mé naděje bezeměrné... Ránu tvou vyssaju zticha... A zítra budeš silný... 141
LEGENDA O ČLOVĚKU.
Exoriare aliquis...
Rost věky dlouhé z kostí mstitelů... Tak dlouho rost... Pak slyšel ptáky pět, staleté stromy šumět nad hlavou, velebné bouřit moří vzduté varhany přílivů, valících se v nocích ztemnělých... Co jeho šíj se vznesla k obloze, vztyčená hlava k slunci výše mířila, v hloub zarost‘ pevně svými kořeny v černavé prsti, vláhu moří vssál, i teplo mírné zemských rovníků, i zlatých polí zralou pohodu... Však proto, staletí že vyrůstal tu z kostí mstitelů, – již zapomněl, že rostl mstít se. Hrozné poslání v radostné touze žití zapomněl, v svět jiný vyšel, než jej opustil ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty... 142 Potomek, jinak cítil... Obřími na pěti dílech světa podepřen byl údy... Budovat, ne bořiti, žít a ne mstíti se, chtěl milovat, ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít, jenž srdce přesvědčí, je dobude... To cítil ten, jenž věky dlouhé rost z trouchnivých kostí dávných mstitelů... Zvrácené říše v troskách ležely u jeho nohou. Bozi rozbití jak hračky chvíle v koutech světových, zarostlí mechem, zaboření v zem: on na svět nepřišel však, by je mstil... Tu rozdupaných celých národů ležely zbytky, kam jen dohlédnul, tyranů rozvrácené mezníky, – však on se nezrodil tu, by vše mstil... Žen sfingy skácené, jež řídily osudy věků z ložnic královských a ze zpovědnic knížat církevních, tu s bohy v jedné změti ležely,... však on se nezrodil tu, by vše mstil... Všech věků víry sladké naděje šířily nad hroby svůj teplý dech, žár pohanský i utrpení křest tu z mramorů, tam z církve puklých zdí, však mrtvo bylo vše a zhynulo s tím Člověkem, jenž odkázal kdys mstu... 143 I přešly věky... Říše měnily své krále, bohy, pravdy, učení, své lásky i své záští, ctnosti své dle starých svojich tradic odvěkých, tyrani vystřídáni tyrany, proroci proroky a vzbouřenci lkavými flagellanty, jdoucími kajícně ulicemi, s pokorou... Tož, Člověka, jenž vymřel, Potomek, měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů... Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět, staleté stromy šumět, zapomněl se mstíti za vše mrtvé. Radost měl z toho, co živo. Bohu novému, tož bohu svého Mládí, počal stavěti chrám nový a v něm počal přebývat... Tak učil se svou láskou radostnou žít sobě, a ne přešlých věků mstám... 144
RANNÍ MODLITBA ADAMA A EVY, STARCŮ. PŘÍTELI F. X. ŠALDOVI.
Za probuzení díky, za usměvavé jitro... Ve stáří stokrát je sladší, nežli bývalo z mládí, skoupější stále... Vždyť už snad nepřijde jednou probuditi nás Slunce... Vnukové našich vnuků!... Pojďte si hráti u našich nohou, osmahlí jako zahnědlá lvíčata žhnoucího ráje, v květy a písek zabořte těla svá, ručky, do tykví nabírejte unikající pramen, hrajte v své rákosné flétny, rozchvějte měděné plíšky, tančete, smějte se, děti našich kdys dětí... Nepřestal býti tomu ráj rájem, kdo silný, mlád kdo se chystá k početí života, aby okoušel života plodů... Evo, my končíme žití... 145 Dosud jsme v ráji... Dosud jsme neztratili ničeho z darů, ni krásy, ni z ukryté lásky boží, dosud strom života zralými plody se plní a plní v budoucích pokoleních... Dosud jsme v ráji... Tys bála se viny, Evo, tys o hněvném snila bohu, tys čekala Archanděla a plamenně svítícím mečem, – však mozek můj chladný a jasný to věděl, že velký je bůh a že je nekonečný, a života strom že stvořil, by netrestal jím, však chválu by sobě sám věčně si zpíval... Nás nevyhnal nikdo tenkrát, když okusili jsme se stromu života plodů... Nám neznám‘ je boží hněv... Ne, nepřišel nikdy Archanděl s ohnivým mečem, aby nás zahnal s hrůzou od stromu života... Vždyť jsme tu pod jeho pněm, jenž kořeny do půli země, větvemi k nebesům sahá, – tolik životů dává, co smrtí, tolik radostí, co bolestí, tolik Abelových obětí, jako Kainových vzdorů, našich stejně milovaných synů, nešťastných synů... Přejdou však bolesti jako divoké bouře v obzoru, přejdou nesmírná ticha jako zamlklá oblaka, zaschnou rodičů slzy v nadějích nově zrozených... Jako jeleni zdvihají parohy, roky houstnoucí, pyšné tak vznesou se touhy... Díky, ó díky za vnuků krásnější úsměv, u našich nohou když sedá jich štěstí... 146 Za pohled zvířat plaše se zastavujících, za jejich přítulnost věrnou... Za pramen studený, jenž se nám vrhá k nohám z hloubky mlčící země... Za trávník zelený, na nějž stín si lehá prochladlou vůní... Za lesů černých hukot, pozdravující dálky širého světa... Nekonečnost ráje se prostírá celým dlouhým životem, za námi, před námi, za pokoleními, před pokoleními, a smysl naší dlouhé cesty, toť smysl ráje... Za jitřním zpěvem ptáků v nekonečném mlčení jeho bloudíme od svého mládí, ku věrným očím přičarováni putujem po celý život, k sobě vábíme srdce jak vodní hladina slunce... Nedohlédáme nikdy na konec svého celého ráje, nedohlédáme, stromů že konec, květin je žhavých, plachých, přítulných zvířat, milujících nás duší, divů nás obklopujících... Nemá ráj lidský konce, není v něm zániku slunce, není ho bez tvorů, které jsme zplodili, mladí kdys, silní v bouřném sil jaru... A teď ráj zdá se nám něčím, dávno co bylo... Schýleni stářím, nemocni osudem, čekáním, smrtí, jež přijde přivřít nám víčka oční, vzdáme se vůli Jeho... 147 Však neznáme hněvu Jeho... Nezjevil nám jej nikdy... Nikdy jak mstitel, nikdy Bůh varující nás plamenným mečem... Nikdy se nezjevil jinak, než utajen ve všem mlčky, v života kráse, v divoké hrůze, varovném zvadání... Nikdy nás nevyhnal z ráje... Život byl počátkem smrti. Zplodivše syny a dcery ku chvále Jeho a svojí, lásku jsme věčnou jen vzdali životu, smrti... Velký je Bůh, velký je Bůh, velký je Bůh, slavný a nekonečný, života strom on stvořil, by netrestal jím, však chválu by sobě sám věčně si zpíval... 148
ZASLÍBENÍ DÉMONU.
To Démon mi na vrcholy až duše ukázal, by všecko mi zaslíbil a své posvěcení dal: když v každém já okamžiku se k němu pomodlím snů oblakem mizivým i zítřků proroctvím... To démon je s maskou ženy... K ní láskou přirůstám... A za jejím sluncem kráčím... Jsem zvyklý jejím tmám... Tam na jejích krajinách sníh vídám ležet v snách a ledovce zvolna se rozplývat jejích na horách... V těch místech však vídám pučet podivné květiny, že touha má rozjásá se: květ urvat jen jediný... Jich koruny zlaté jsou a nikdy nezvadnou, ba ani když v nové sněhy sta mil zapadnou... Svých mladých jar objevuje mi zelené ostrovy, kdes v šustícím obilí srpnů svou radost mi napoví, na zmlklá mne pobřeží staví, kde jak slunečný blesk kams koráby plují, co v brázdách vod spí hluboký stesk... Pak na tržištích mi pod vrstvou sazovou ukáže, jak zervaná Bída se k Bídě zas horší uváže, jak zločinců tváře se přilípnou k skleněným tabulím, 149 jak na šperky z olova nevěstky civí se smíchem mdlým... Nad vším, co je ztroskotáno, ční jako Antikrist, jenž výstrahy z písma bohů již zaniklých přestal číst, jen naděje uniklé k zemi se snaží přidýchnout a jižní v ně větry s lijavci nechává plodně dout. Tak já a můj Démon my stejně v jediný rostem‘ dřík, jak božstvo s vyznavačem a s modlou obětník... My do větví hnáti chcem, jež touží rozkvésti vzácnými květy, jež voní prudce po štěstí... Můj Démon má všecky vrásky mých nocí probděných, i nadějí mojich vroucnost, i skřípavých skepsí smích, má úžasná, temná křídla, kterými zamávám, když dobyté kraje svým snem já křížem prolétám... Má podobu moji a já zas mám podobu Démona... Co ve mně je smrtelné, marné, to v něm však neskoná... On přežije mne už tím, čím chtěl jsem, do věků by mluvil, a o čem jsem sníval, to řekne člověku... Já pevnou si vůlí jej stvořil jak otrok, jenž touží mít své veliké božstvo, kterému mohl by otročit, vše molochu svému jdu dát a ptáti se každý den: jsi s krvavou obětí mou, rci, jsi-li spokojen? Je bdělý vždy Démon to, denně jenž dále mne pohání květ pro věnec urvat mu hrdě vztyčených do skrání tam s vrcholů nejvyšších hor, kde pod ledy spí bor, kde hlasů, jež hledají věčně, stříbrný zní chor... Já nikomu dosud nedal, co chtěl jsem vroucně dát, ó ženo, mé dítě, ó světe: neb toť můj věčný hlad, – 150 jen Démonu všecko jsem dal, i srdce své přikoval, v němž hledajícího člověka naděj bdí i žal... Já radost své ženy jen pro něho, Démona, ukrádám, jí rozrývám bujnou mladost, smích synka svého dám, vše v obět si žádá Démon, vše znenáhla umrtví, a co mu jen překáží, vše, vše určí k vyhnanství... A to mi již způsobil, krutým že zdám se despotou, ba legenda vypráví: ponuré srdce mám vášní tou, a drazí že moji jsou nevinní beránci obětní, jichž drahá krev kape mi zvolna do šedivých dní... Já otrocky, pokorně dávám... Chce stále víc a víc... lesk chtivých mne démonických děsí zřítelnic, ba vše, čím dny radostně hýří, čím noci mrou, žádá si, rvu vše jí: květ na ňadra temný, květ bílý na vlasy... Toť Démon hrozný, rty lačné, ční tvrdý jak z mramoru prs, ve vlasech ztemnělých kývá modrých zvonků trs, ku rozkazům záhadným orlí jí hoří přivřený zrak jak ku bleskům zažehnutý, přesycený mrak... Mé touhy a naděje všecky, mé sny, jež hrdy jsou, jak milenci umírají jí štíhlých u nohou, a vyživše pro ni a proklávše se láskou k ní, chtí slzy jen pocítit horké, jež pro ně vyroní, a krásnou ji zřít, když v obět je každodenní zve, je vybízí hasnout a umřít pro uzdravení své a vykoupat bílé tělo ve vroucí krvi milenců, svou skloněnou k ňadrům hlavu a umdlenou těžkých od věnců. 151 Dnem každým jí hostiny strojím pod světly duše své, smích překypující, bujný kde stolovníky zve, však mnohdy stůl dlouhý je prázdný, bez květů, bez hostí, a zoufalé ticho se prostorou mrtvou rozhostí... To nestačí někdy už řada mých stálých obětí, dny znechucení jdou dveřmi, jde v patách prokletí, a Život se posmívá zdola, jímž ulice se hnou: Cos, otroku Démona prodal za slávu posmrtnou? 152
UČITEL ŽÁKOVI.
Tak smělý jsem, jak jsem vždycky býval, i citlivý tak, jak vždy jsem byl... Však přijde-li do cest žák můj, rival, chci donutit jej, by zvítězil... On ode mne v dlouhých se nocích učil, jak zápas je čestný a přísný cíl, on přebytečnou mou zbraň si půjčil, mých předností ctnosti si osvojil... Jej učil jsem, pouta co rozbíjí, jej učil jsem novými jary kvést a nových dnů evangelii... Nuž vítězit uč se, žáku můj, byť na mně samém, toť má též čest... Jen srdce mé šetř... a pamatuj... 153
NOC PŘED VINOBRANÍM. Průvodem ku svým „Spisům“.
I. Tvá vinice již na Předhoří uzrávala... Nejprudších sluncí věčně žhnoucí krev vlhkými větry v hroznech vychladala... Ty visely teď zamlženy s rév... Cos pělo ještě na západě tiše svým jantarovým, zlatým přísvitem slaběji stále, v skonu jak když dýše mdlý odlesk štěstí v srdci ubitém... Však vinice tvá bdí... Již Noc je u ní, by v temná křídla svá ji ukryla... Teď hroznů všech tak dlouze ssála vůni, až v němé blaženství se upila... II. A vinobraní den je blíž a blíž, noc poslední spí tvrdě, vůní vína... Uzrálé hrozny těžce visí... Ucítíš dech zahnilého zívat října... 154 Jsi bázliv, tiše čekáš na úsvit, máš radost zároveň. Buď bohu chvála... Tak celou noc se modlíš... Promluvit však nesmíš s révou již. Ta přezrávala... Tma nad sklizní se jasní... Naposled bohatá rosa bíle stříbrněla, hmyz odumírající vzlyk‘ a vzlét‘ plachými sourdinami cella... A co pocit máš: milenci přijdou, roznesou, co zrálo za sluncí tvém na Předhoří, a pomilují se, své sémě roznesou po celém světě, jež tvým vínem vzhoří, a smíří v tobě chtění osudné, zrát ještě, věčně nechat zrát své hrozny, je viset nechat, dokud neschudne tvá duše, zapomenout pocit hrozný i tragický, že teprv uzrály, když listí žluté tiše již se stele, když ani necítíš, že život u konce, a že už podzim hlásí se v tvém těle... III. A takto sním: V ten předvečer, jenž poslední, kdo pro hrozen si přijdou, budou pod horou stát nedočkavě. V jeden směr z nich každý vzhlédne okouzlen... 155 A v pozdní noci houslí zvuk až k oknům krčmy zláká je u paty mého Předhoří, – zabuší divě srdcí tluk, až ten, jenž zval a zlákal je, jim zahraje... Duch Vinice to počne hrát o květu, zrání, zvadání, a na zeď krčmy podepřen v svém nitru bude umírat, však vytrvá až v bílý den... Znít budou housle v krčmě kdes jak strážnou písní ochránčí, cit milenců všech vypláčou... A ti až do úsvitu dnes tam prohovoří, protančí... Zní cymbál v tom, pláč směšných dud, smích, jenž se zrodí, neví proč, pláč, jenž jde za ním žárlivý... By dřív, než jitrem obzor zrud‘, veselost padla na nivy... Pak v rána svit se křísící mdlý každý vlastním tajemstvím si urve hrozen... Utiší se všecko na mé vinici, a bude věčný podzim, vím, 156 hrud kámen mrtvý, ulehlý, – však cítit budu věčně tmou, jež ulehne si nade mnou, jak mladí, vášní zažehlí tu šli, a jak jich těla žhnou... 157 OBSAH:
Praha, věčná stráž5 Rhapsodie o lípě9 Kratochvilná návštěva vysokorodého pana Jana hraběte X... v Čechách koncem stol. XVIII18 Český osud23 Kirmess25 Ballada ironická o třech vyhostěncích32 Elegie z konce XIX. století34 Ahasver revoluce37 Zjevení44 Dělníkova rodina46 Černá stavení51 Slévárny v noci53 Kupecké lodi55 Veliké lásky57 Prodané síly58 Setkání60 Zakotvení63 Cizinec a okouzlení65 Ballada o krásné židovce67 Ballada renaissanční70 Píseň Don Juanova72 Manželství73 Ubohé srdce75 Sonet77 Sonet o tvůrčí síle78 [158] Hledání79 Láska81 Od mrtvých k živým82 Sloky83 Šelestí lupení84 Píseň v osamění86 Ó přátelé, lásky!88 Poutníkova první úzkost90 Poutníkova poslední illuse mládí92 Sloky94 Česká elegie95 Ballada o podivném Tovaryši98 Klid101 Píseň života103 Nedorozumění105 Poklady krásného sobectví106 Doby108 Já hledal studny bez dna na výších109 V červnové noci na sadě110 Zrání ženy113 Rozhodnuto117 Odevzdání119 Prosté sloky121 Radosti122 Před rozkvětem123 Království míru125 V dílně věků127 Obrození129 Člověk krásné duše131 Zázrak134 Zpěv emigranta na vysokých horách137 Rozmluva s Nocí140 Legenda o člověku142 Ranní modlitba Adama a Evy, starců145 Zaslíbení Démonu149 Učitel žákovi153 Noc před vinobraním154
E: pk; 2004 [159]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich; Leschinger, Edvard
(Nakladatelství * Hejda & Tuček * Knihkupectví - Tiskem Edvarda Leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160