LEGENDA O ČLOVĚKU.

Antonín Sova

LEGENDA O ČLOVĚKU.
Exoriare aliquis...
Rost věky dlouhé z kostí mstitelů... Tak dlouho rost... Pak slyšel ptáky pět, staleté stromy šumět nad hlavou, velebné bouřit moří vzduté varhany přílivů, valících se v nocích ztemnělých... Co jeho šíj se vznesla k obloze, vztyčená hlava k slunci výše mířila, v hloub zarost‘ pevně svými kořeny v černavé prsti, vláhu moří vssál, i teplo mírné zemských rovníků, i zlatých polí zralou pohodu... Však proto, staletí že vyrůstal tu z kostí mstitelů, – již zapomněl, že rostl mstít se. Hrozné poslání v radostné touze žití zapomněl, v svět jiný vyšel, než jej opustil ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty... 142 Potomek, jinak cítil... Obřími na pěti dílech světa podepřen byl údy... Budovat, ne bořiti, žít a ne mstíti se, chtěl milovat, ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít, jenž srdce přesvědčí, je dobude... To cítil ten, jenž věky dlouhé rost z trouchnivých kostí dávných mstitelů... Zvrácené říše v troskách ležely u jeho nohou. Bozi rozbití jak hračky chvíle v koutech světových, zarostlí mechem, zaboření v zem: on na svět nepřišel však, by je mstil... Tu rozdupaných celých národů ležely zbytky, kam jen dohlédnul, tyranů rozvrácené mezníky, – však on se nezrodil tu, by vše mstil... Žen sfingy skácené, jež řídily osudy věků z ložnic královských a ze zpovědnic knížat církevních, tu s bohy v jedné změti ležely,... však on se nezrodil tu, by vše mstil... Všech věků víry sladké naděje šířily nad hroby svůj teplý dech, žár pohanský i utrpení křest tu z mramorů, tam z církve puklých zdí, však mrtvo bylo vše a zhynulo s tím Člověkem, jenž odkázal kdys mstu... 143 I přešly věky... Říše měnily své krále, bohy, pravdy, učení, své lásky i své záští, ctnosti své dle starých svojich tradic odvěkých, tyrani vystřídáni tyrany, proroci proroky a vzbouřenci lkavými flagellanty, jdoucími kajícně ulicemi, s pokorou... Tož, Člověka, jenž vymřel, Potomek, měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů... Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět, staleté stromy šumět, zapomněl se mstíti za vše mrtvé. Radost měl z toho, co živo. Bohu novému, tož bohu svého Mládí, počal stavěti chrám nový a v něm počal přebývat... Tak učil se svou láskou radostnou žít sobě, a ne přešlých věků mstám... 144
Básně v knize Zápasy a osudy (in Spisy Antonína Sovy, svazek 1):
  1. PRAHA, VĚCNÁ STRÁŽ.
  2. RHAPSODIE O LÍPĚ.
  3. KRATOCHVILNÁ NÁVŠTĚVA VYSOKORODÉHO PANA JANA HRABĚTE X... V ČECHÁCH KONCEM STOL. XVIII.
  4. ČESKÝ OSUD.
  5. KIRMESS.
  6. BALLADA IRONICKÁ O TŘECH VYHOSTĚNCÍCH.
  7. ELEGIE Z KONCE XIX. STOLETÍ.
  8. AHASVER REVOLUCE.
  9. ZJEVENÍ.
  10. DĚLNÍKOVA RODINA.
  11. ČERNÁ STAVENÍ.
  12. SLÉVÁRNY V NOCI.
  13. KUPECKÉ LODI.
  14. VELIKÉ LÁSKY.
  15. PRODANÉ SÍLY.
  16. SETKÁNÍ.
  17. ZAKOTVENÍ.
  18. CIZINEC A OKOUZLENÍ.
  19. BALLADA O KRÁSNÉ ŽIDOVCE.
  20. BALLADA RENAISSANČNÍ.
  21. PÍSEŇ DON JUANOVA.
  22. MANŽELSTVÍ.
  23. UBOHÉ SRDCE.
  24. SONET.
  25. SONET O TVŮRČÍ SÍLE.
  26. HLEDÁNÍ.
  27. LÁSKA.
  28. OD MRTVÝCH K ŽIVÝM.
  29. SLOKY.
  30. ŠELESTÍ LUPENÍ.
  31. PÍSEŇ V OSAMĚNÍ.
  32. Ó PŘÁTELÉ, LÁSKY!
  33. POUTNÍKOVA PRVNÍ ÚZKOST.
  34. POUTNÍKOVA POSLEDNÍ ILLUSE MLÁDÍ.
  35. SLOKY.
  36. ČESKÁ ELEGIE.
  37. BALLADA O PODIVNÉM TOVARYŠI.
  38. KLID.
  39. PÍSEŇ ŽIVOTA.
  40. NEDOROZUMĚNÍ.
  41. POKLADY KRÁSNÉHO SOBECTVÍ.
  42. DOBY.
  43. JÁ HLEDAL STUDNY BEZ DNA NA VÝŠÍCH...
  44. V ČERVNOVÉ NOCI NA SADĚ.
  45. ZRÁNÍ ŽENY.
  46. ROZHODNUTO.
  47. ODEVZDÁNÍ.
  48. PROSTÉ SLOKY.
  49. RADOSTI.
  50. PŘED ROZKVĚTEM.
  51. KRÁLOVSTVÍ MÍRU.
  52. V DÍLNĚ VĚKŮ.
  53. OBROZENÍ.
  54. ČLOVÉK KRÁSNÉ DUŠE.
  55. ZÁZRAK.
  56. ZPĚV EMIGRANTA NA VYSOKÝCH HORÁCH.
  57. ROZMLUVA S NOCÍ.
  58. LEGENDA O ČLOVĚKU.
  59. RANNÍ MODLITBA ADAMA A EVY, STARCŮ.
  60. ZASLÍBENÍ DÉMONU.
  61. UČITEL ŽÁKOVI.
  62. NOC PŘED VINOBRANÍM.