DOBY.

Antonín Sova

DOBY.
A zázraky dokvetou... Víra v ně umírá po čase... Tím zamlknou proroci, myšlenky jich že nevzhoří v plamen... A ze vzbouřenců kdys cynické stádo stává se, svět těžším že krví se stal, zas padá s gigantů ramen... Jde oddechu chvíle těžká. Je myšlenek bezvětří, je staletí pohřbeno v žhavě disharmonické smršti... To velké, co snilo se, nikdo již nechápe, nešetří... A nechápavost štěrk drobný si sbírá, jím v zrak ti mrští... Však v tuposti opilé, jež přineslo zklamání, se gigantů synové rodí, ční vysoko z temnot noci, svět podchycují, jenž padat již zdál se v zoufání s mdlých, sesláblých otců ramen v jícen hltavých Nocí... 108