RANNÍ MODLITBA ADAMA A EVY, STARCŮ.

RANNÍ MODLITBA ADAMA A EVY, STARCŮ. PŘÍTELI F. X. ŠALDOVI.
Za probuzení díky, za usměvavé jitro... Ve stáří stokrát je sladší, nežli bývalo z mládí, skoupější stále... Vždyť už snad nepřijde jednou probuditi nás Slunce... Vnukové našich vnuků!... Pojďte si hráti u našich nohou, osmahlí jako zahnědlá lvíčata žhnoucího ráje, v květy a písek zabořte těla svá, ručky, do tykví nabírejte unikající pramen, hrajte v své rákosné flétny, rozchvějte měděné plíšky, tančete, smějte se, děti našich kdys dětí... Nepřestal býti tomu ráj rájem, kdo silný, mlád kdo se chystá k početí života, aby okoušel života plodů... Evo, my končíme žití... 145 Dosud jsme v ráji... Dosud jsme neztratili ničeho z darů, ni krásy, ni z ukryté lásky boží, dosud strom života zralými plody se plní a plní v budoucích pokoleních... Dosud jsme v ráji... Tys bála se viny, Evo, tys o hněvném snila bohu, tys čekala Archanděla a plamenně svítícím mečem, – však mozek můj chladný a jasný to věděl, že velký je bůh a že je nekonečný, a života strom že stvořil, by netrestal jím, však chválu by sobě sám věčně si zpíval... Nás nevyhnal nikdo tenkrát, když okusili jsme se stromu života plodů... Nám neznám‘ je boží hněv... Ne, nepřišel nikdy Archanděl s ohnivým mečem, aby nás zahnal s hrůzou od stromu života... Vždyť jsme tu pod jeho pněm, jenž kořeny do půli země, větvemi k nebesům sahá, – tolik životů dává, co smrtí, tolik radostí, co bolestí, tolik Abelových obětí, jako Kainových vzdorů, našich stejně milovaných synů, nešťastných synů... Přejdou však bolesti jako divoké bouře v obzoru, přejdou nesmírná ticha jako zamlklá oblaka, zaschnou rodičů slzy v nadějích nově zrozených... Jako jeleni zdvihají parohy, roky houstnoucí, pyšné tak vznesou se touhy... Díky, ó díky za vnuků krásnější úsměv, u našich nohou když sedá jich štěstí... 146 Za pohled zvířat plaše se zastavujících, za jejich přítulnost věrnou... Za pramen studený, jenž se nám vrhá k nohám z hloubky mlčící země... Za trávník zelený, na nějž stín si lehá prochladlou vůní... Za lesů černých hukot, pozdravující dálky širého světa... Nekonečnost ráje se prostírá celým dlouhým životem, za námi, před námi, za pokoleními, před pokoleními, a smysl naší dlouhé cesty, toť smysl ráje... Za jitřním zpěvem ptáků v nekonečném mlčení jeho bloudíme od svého mládí, ku věrným očím přičarováni putujem po celý život, k sobě vábíme srdce jak vodní hladina slunce... Nedohlédáme nikdy na konec svého celého ráje, nedohlédáme, stromů že konec, květin je žhavých, plachých, přítulných zvířat, milujících nás duší, divů nás obklopujících... Nemá ráj lidský konce, není v něm zániku slunce, není ho bez tvorů, které jsme zplodili, mladí kdys, silní v bouřném sil jaru... A teď ráj zdá se nám něčím, dávno co bylo... Schýleni stářím, nemocni osudem, čekáním, smrtí, jež přijde přivřít nám víčka oční, vzdáme se vůli Jeho... 147 Však neznáme hněvu Jeho... Nezjevil nám jej nikdy... Nikdy jak mstitel, nikdy Bůh varující nás plamenným mečem... Nikdy se nezjevil jinak, než utajen ve všem mlčky, v života kráse, v divoké hrůze, varovném zvadání... Nikdy nás nevyhnal z ráje... Život byl počátkem smrti. Zplodivše syny a dcery ku chvále Jeho a svojí, lásku jsme věčnou jen vzdali životu, smrti... Velký je Bůh, velký je Bůh, velký je Bůh, slavný a nekonečný, života strom on stvořil, by netrestal jím, však chválu by sobě sám věčně si zpíval... 148