SETKÁNÍ.

SETKÁNÍ. SP. WUKADINOVIČOVI.
My sešli jsme se pod lesem v kvetoucím, vonném údolí. Já neprozradil se, kdo jsem. V obzoru rysy kupolí jak jehly čněly do oblak... Tu tanečnice, víla snad, přiběhla z háje, žhavý zrak, a počla zpívat, tancovat... V touž chvíli stařec kostnatý na suché herce dojížděl... Vzhled kůže šedě kornatý zeleným listím plesnivěl, zbroj zašlých časů, chřestící o kosti boků vysedlé, tajemství věků věštící, legendy zašlé pěla mdlé. A pod sosnou, jež staletá své černé větve věsila, kam sotva pověst zalétá, 60 jež tišila neb děsila, svůj tanečnice počla rej krouživě v kole bez dechu, že stařec postál pozorněj s vychrtlou herkou na mechu... A s ironickou moudrostí se díval, stál tak bez hnutí, – jakousi tichou úzkostí postálo oblak vzedmutí, – list nehnul se a nekroužil uprostřed svého klesání, přerušen utich’ sojky kvil a z tichých dědin klekání... Jsem Radost, jež se vynoří, tak pěla, než se ztratím hned... Po smutcích, zradě, příkoří mne můžeš na mžik uvidět. I v cestě tvé se objevím, čekej mne, přijdu, nežli zvíš... A ztratila se stromovím, podobna upomínce spíš... Stisk’ stařec boky ostruhou zas herky, než se dala v klus... Kynul mi mlčky rukou svou: I ty mne vyčkat jednou zkus’... Meč jeho krví rezavěl, jež kapati se zdála v mech... Soumrakem k vsím a k městům jel... Nad rovinou spí vlny střech... 61 Dál šel jsem, sklouzal mechem svit měsíce v podrost stmavělý... Jako by stromy chtěly jít, se do cesty mi stavěly... Na cestu myslím dalekou... I na shledání, setkání... List dokroužil... Kvil nad řekou... Zvon dozvučel své klekání... 62