KRÁLOVSTVÍ MÍRU.

Antonín Sova

KRÁLOVSTVÍ MÍRU.
Já touhou před lidstvem se hnul... Tam nikdo z králů nevládnul,... ni žádné církve, moci hlas svědomím neotřás‘... Tu živly kol jsem slyšel pět a lesy temnou bouří znět a nesměrnem tisíců mil zvěstovat, proč jsem žil....žil... Tam chceš-li dojít, u nohou minulost necti jen ubohou... Radostné vášně mládí pěj... Stáří se nelekej... Tam chceš-li dojít, morová ty projdi města hrobová, kde plíseň v dlažbě po krvi čas nový omrví, 125 přes mrtvoly se vyšplháš, jež hnijí, mokvají,... je znáš: to matka, milá, přítel tvůj, – jdi dál a nepostůj, – přes hradby šplhej ztuhlých těl, ať svistí vzduchem tisíc střel a do hloubky a zase výš, až budeš cíle blíž... A moře krve přepluješ, z níž kouří se, jak vesluješ... Hle, nad bílými horami cos blýskne hvězdami... Pak vystoupíš. A bez vlády klesneš do květin zahrady, a na své malé místo svát, ty budeš kralovat. 126