PÍSEŇ V OSAMĚNÍ.

Antonín Sova

PÍSEŇ V OSAMĚNÍ.
A pakli mne pochopíš, já budu vysvobozen... Pak svolím a otevřít smíš vězení, jemuž jsem zrozen... Mé vězení: samota moje, má uzavřenost, má pozdní jsou léta, bez úkoje mé čekání, než se rozdní... Mé vězení stejné dny jsou, v nichž uvázl jsem jak v kleci, jak žebráci s hlavou jdou lysou a opakují se jak svědci... Nuž, chceš-li být zjevením, jež chápe mne, budu spasen... Přijď s větrem jak jesenním, v němž rozdoutná oheň se shasen, 86 jak vítr přijď bouřlivý, jenž veřeje rozevře sílou, a rázem vzduch oživí, zlou atmosféru a shnilou, přijď, otevři do kořán mé vězení, všeho se dotkni, všech starých, bázlivých ran, a srdce mé prověj a protkni... Pak smysl to bude mít: tak vpuštěn do života já lačně zas budu pít, čím hoří duch i hmota... 87