BALLADA O PODIVNÉM TOVARYŠI.

Antonín Sova

BALLADA O PODIVNÉM TOVARYŠI.
Bouřný je čas a všecko tone, ostrovy s ptactvem, květiny vonné, věže, jež čněly do oblak... Zachráníš se? Ne. Nevíš jak... Právě v tom vchází zakuklený podivný Tovaryš v čtyři mé stěny, masku si odsune, z jeho oka života hnus plá ze hluboka... V zaťatých zubech krev ze rtů zrudlá, nějaká slova smutná a schudlá krčí se schouleně za sebou, jako houf trestanců jdou a jdou... Nenávist hvízdá v tom dechu, zdá se, jako by hrob v tom mluvil hlase záchraně výsměch i nadějím, tomu, v co doufám, co sním a co vím... Vchází... To je zas má Zoufalost, hrozný a zamlklý, bezradný host, nad vším, co žije a nad vším, co doufá, si zoufá, si zoufá... 98 Přišla se mlčky posadit, nemluví, nechápe, či nemá cit? K tanci-li odkudsi zazní nota, šklebí se maskou pierota... Hřebem je přibita k její lebi, porážek veselostí se šklebí, ale já vidím: Toť Zoufalost sedí a sedí, svých prstů hryže kost,... v mlčení dlouhé... v čas neblahý nade mnou, nad zemí, nad vrahy našimi, nad velkým v otroctví rodem, nade mnou, nad zemí, nad národem... Ptám se: „Proč s dochvilností děsnou ruce tvé na mou hlavu vždy klesnou?“ Ptám se: „Proč tak, jak přišla jsi, neodcházíš?“... „„Jdu v zápasy...““ „K čemu tu lodičku směšně malou pod paždí nosíš?“ – „„V bouř nenadálou... Na moře spustím ji, budu plout... Každý je předurčen zahynout...““ „K čemu ta kotva? Je stokrát větší nežli tvá loďka, tvém o zmatku svědčí...“ „„To, aby v bouř kdo povyplul, jistěj a dříve zahynul...““ 99 Mlčíme potom... Již den je bílý... Venku bouř stromy rve, vichr šílí... Tovaryš, ani se nenadám, odejde tak, jak přišel sám... A já se modlím svých modliteb chválou za milost zázraku nenadálou... A než zas přijde host strašný ten, budu jist, silný, zdráv, přesvědčen... 100