Bouřný je čas a všecko tone,
ostrovy s ptactvem, květiny vonné,
věže, jež čněly do oblak...
Zachráníš se? Ne. Nevíš jak...
Právě v tom vchází zakuklený
podivný Tovaryš v čtyři mé stěny,
masku si odsune, z jeho oka
života hnus plá ze hluboka...
V zaťatých zubech krev ze rtů zrudlá,
nějaká slova smutná a schudlá
krčí se schouleně za sebou,
jako houf trestanců jdou a jdou...
Nenávist hvízdá v tom dechu, zdá se,
jako by hrob v tom mluvil hlase
záchraně výsměch i nadějím,
tomu, v co doufám, co sním a co vím...
Vchází... To je zas má Zoufalost,
hrozný a zamlklý, bezradný host,
nad vším, co žije a nad vším, co doufá,
si zoufá, si zoufá...
Přišla se mlčky posadit,
nemluví, nechápe, či nemá cit?
K tanci-li odkudsi zazní nota,
šklebí se maskou pierota...
Hřebem je přibita k její lebi,
porážek veselostí se šklebí,
ale já vidím: Toť Zoufalost
sedí a sedí, svých prstů hryže kost,...
v mlčení dlouhé... v čas neblahý
nade mnou, nad zemí, nad vrahy
našimi, nad velkým v otroctví rodem,
nade mnou, nad zemí, nad národem...
Ptám se: „Proč s dochvilností děsnou
ruce tvé na mou hlavu vždy klesnou?“
Ptám se: „Proč tak, jak přišla jsi,
neodcházíš?“... „„Jdu v zápasy...““
„K čemu tu lodičku směšně malou
pod paždí nosíš?“ – „„V bouř nenadálou...
Na moře spustím ji, budu plout...
Každý je předurčen zahynout...““
„K čemu ta kotva? Je stokrát větší
nežli tvá loďka, tvém o zmatku svědčí...“
„„To, aby v bouř kdo povyplul,
jistěj a dříve zahynul...““
Mlčíme potom... Již den je bílý...
Venku bouř stromy rve, vichr šílí...
Tovaryš, ani se nenadám,
odejde tak, jak přišel sám...
A já se modlím svých modliteb chválou
za milost zázraku nenadálou...
A než zas přijde host strašný ten,
budu jist, silný, zdráv, přesvědčen...