ZAKOTVENÍ.

Antonín Sova

ZAKOTVENÍ.
Hledat šel visuté, vzdušné hrady neznámých po horách romantického milování... Našel zlata a šperků v nádherných, vysněných komorách a tolik hrdinských zbraní romantického milování... Vysněné ženy v nich byly novotou poutníka zdiveny, jenž se tu zjevil, k zemi klonil... Zlatý pták štěstí v kleci tam zpíval na větvi, chycený, pramen vod živých tam zvonil... Ale když s mládím zmizely hrady a soutěsky klikaté, vedoucí k oknu v strmé výši, a když se ocitly touhy k nedostupnu kdes přissáté v prachu ulic, vždy tišší, vždy tišší, z tohoto světa ženu, již potkal a políbil na skráně, bouřlivě k rozryté přitisk hrudi, ke krbu nízkému odsoudil celý věk lidský se oddaně, slunce ať žhnulo, mráz ať studí, z tohoto světa ženu přitiskl k hrudi... Někde se zakotvit, přistát, někde v svých dětech zaslechnout 63 zlatého ptáka štěstí, křídly jenž buší, do výše gothických oken chce proniknout s nějakou, novou zvěstí, dětí svých uvidět štěstí! Někde být zakotven, jakoby v hlubině pohřbený alespoň v zálivu černavé tiši, bílé již lekníny pokryly, matné a hlazené jako sloň a zapomenutím dýší... 64