KIRMESS.

KIRMESS.
Kdys dostih' mne Falstaff, můj starý a protřelý životem druh, a řekl: „Kdy konečně splatíš věčné radosti dluh?“ Můj moderní Falstaff, jenž k věčnosti prudký odpor cítí, však dobře zná, po celém světě co dobrého k jídlu a k pití,... kde překrásné čekají ženy s očima mandlovýma, a jaká kde dostaveníčka, a kytary zvuk kde jímá, kde nevěrných paní dvířka se zavírají lehce, a od tanců, rodinných svátků a kněžských hodů se nechce... Tu já jsem ho vyslech' a řekl jsem: „Falstaffe, jednou snad se radosti silné a živelné musím také vzdát, však teď se mi s očí kliď: Dny, noci mne cosi hlídá a dočkat se musím dne... Ty víš... Ta duší bída...“ Tu chechtal se hlučně a do stehen hlučněji dlaněmi třískal, a posupně nosem frkal a syčivě skrz zuby pískal: „Proč bolí tě veškerenstvo, ty placený hodnostáři, jak vyčet už pobožnůstkářský ti krtek se svatozáří...“ Já vděčně se vesele zasmál Falstaffa humoru zlému a anekdotárnímu smyslu zábavy oplzlému... 25 Však přec jsem se nehnul. Já seděl a naslouchal moři hlasů a nárazům suchých větrů a chřestění zčernalých klasů a žízni země, jak praskala, hladu lidské touhy, jež měřila velkost bohů. A na zápas lidský dlouhý já díval se mlčky, kde na polích krvavá, zdupaná tráva, a jedním jak pohasla dnem v ní silných národů sláva... Tím končilo setkání naše v žalů nesmírných době. Však přece nás něco táhlo vždy lidsky živého k sobě... Pak v jeden zas jásavý den mne Falstaff navštívil a řekl: „Můj žaludek sláb je. Chianti dnes bych pil. O astrachánském nejlepším vím já kaviáru, o sto pět let starém a v Evropě proslulém pivovaru. Hle, akcie báječně stouply. – Než, dokud čas, žít jen, žít... Ty musíš, ty musíš, bratře, ty musíš dnes se mnou pít...“ Já živelného a hlučného bál se společníka, měl silné plíce jak básník, jenž do světa troubit si zvyká a potom chraptí a slintá. Však srdce byl předobrého, sta parasitů tak nenápadně a rytířsky tylo z něho, s ním sebevědomý rod příživníků vždy křičel, se chvástal: „Žít silný a živelný život; žít umět,“ tak každý z nich žvástal... Já bál jsem se Falstaffovy radosti ze života... On přeháněl příliš heslo. Po svém mu rozuměl, slota, a naivnosti mé smál se a mému roztoužení, 26 a posměchem rozdupával o velkých cílech snění... Neb v bezhlasém tichu já poslouchal dravé žaly kroužit, a přimknuté k zemi a trpící ženy se něčím soužit, a dunění kroků jsem slyšel, jak vojska by mohla jít do království sousedních, bít se a bít a bít a bít... Tu žalost veškerenstva jsem na svá slabá bral bedra a vlék' jsem se pouští tou zim sněhem a parnem vedra,.. však nikam já nedocházel, že břímě jsem na zem skládal, a duch můj jak podťat se zdál a zanikal, svadal a svadal... Tu po třetí Falstaff přišel a do duše se mi smál, mne lákal: „Tu přítěž nech v škarpě a můžeš-li, kráčej dál... Ne, že by ta lidská rota se nevzpamatovala v chvíli, víc dobré vůle vždy měla, než skutečné k činům síly a nikdo z nich nebyl lepší: jen několik zbouraných hrází a několik principů zbylo a diplomatických frází...frází...“ Však nebylo to tak průměrně jasné a jednoduché. Mé oči ne dosti slepé a uši ne dosti hluché pro dny ty, jež sílu kdys chtěly, však slabé příliš mřely, pro ideje, které na svoje poslání zapomněly... Já posud snil: plody rvát stromům a dary, jež země dá, a lásku brát vášnivou všude, jež náhle tě vyhledá, a vůni brát květům a krajinám po bouři světelnou duhu, klid roztroušeným domkům a obrovským městům vzpruhu, od milenek všecko, co přejemnou krásou se zachvěje, od matek to všecko, co nejhlouběj srdce zahřeje, vše využít, prožít, vše proniknout a vše získat... Jít alejí kvetoucích stromů a opít se vším a výskat... 27 Tu po čtvrté Falstaff přišel a nehnul se mi z jizby a posměšnými slovy jak do srdce mi říz' by... A obří tlapou mne chytl, já za ním se potácel... Den v říjnu byl plný jasu, vzduch mírným teplem vřel. Tu před námi široká třída bud jarmarečních stála... V svém živlu se Falstaff cítil. A jodloval: tralala, trala... Hned křivými zobci nás vítali papoušci u pestrých stanů, kde zástupy tisícihlavé se v různou valily stranu, – byl slunečný, lidový svátek, kdy vše se zapomíná, i rodinná nedůvěra i bolest drobná i vina... Šly zástupy, stoupaly, míjely, v barevných skvrnách plály a s klobouků dívčích květy se k chodcům nahýbaly, a postavy nejkrásnější a oči nejžhavější jak koho zavolaly, hned zdály se tajemnější... Jak šílely rozkoší zástupy, vlny jak zvedaly, jak nejkrkolomnější zábavy sobě hledaly a nejdivočejší hudbu křiklavých orchestrionů a houpaček lítajících, pískot, hlahol zvonů, řev cikánských vyvolavačů, svist šipek, jež cíl svůj stihly, neb nabídky šarlatánů, jež ve verších se líhly, i laciná pozlátka, hračky, jež lakem zavoní, a marcipánová srdce i husary na koni... Po obrovských prostorách okružní cesta není tak snadná... Sta přátel Falstaffa vítá a tu a tam dáma vnadná zve pohledem,... vinárníci tu nejdražší načali známku, jak lákavou volavku Falstaffa ku vlastnímu zvou krámku, i krčmáři volají, k zemi až kloní se lahůdkáři, a tam, kde si Falstaff sedá, stůl rudými nosy září... A zase jsme kráčeli dále, mé nohy již vratké trochu... 28 Však Falstaff jde dosud vzpřímen: to dosud nic není, hochu... My pivnice prolézali, kde v pološeru a čmoudu u korbelů sedělo tisíce iIluminovaných bloudů, tu Falstaff teprve humoru zdál se nabývati a v zástupy napilých sousedů pitvorně pokřikovati: Nuž, jaká pak bída duší, mi Falstaff se bouřlivé smál. Jsou lidé spokojeni. Ten nejnižší i ten král. A pro evropskou to rozhodno zdá se situaci. A pláče-li někdo uvnitř, to se celkem ztrácí – – – Tu z celého vola, jejž pekou, si každý kousek koupí. Kdo v pivnici neopil se dnes, je profét hloupý. A jako ten vůl, tak štěstí na drobné, chutné řízky je bohy ukrajováno do tvé hliněné misky – – – – I tebe my naučíme se rozhřát i radostí malou a vše, co je dosažitelno a prospěšno tělu, vzít s chválou. Již nevím, kde všude mne vlékl. Kdes kvičely klarinety a městské se točily dívky v kole jak zpestřené květy, jež divoce víří... On řekl: „Teď čas je. Jak rozkvétá ta smavá plavovlasá. A tam ta brunetta! Jen chvilenku, skloň se nad ní a můžeš o všem zvídat, i o tom, co má v srdci, ji galantně vyzpovídat...“ Již nevím, kde všude mne vlékl... Však do všech panoram se nahýbal blahosklonně a každý prometl krám, a všude popil a pojed', slavný v lidských očích a na všech jej střelnicích zříti a na všech kolotočích... Již nevím, kde všude mne vlékl... Jen jedno na konec vím, že pitvorné postavy bloudily ztemnělým stromovím 29 a vyprazdňujíce žaludky, k sudům vracely se, zkad záře čadivých lamp již zhasínavě tmí se, a všechny zas usedly k sudům pod staleté lípy, z nichž točily ubledlé ženy, nahýbajíce pípy, až syčivý nastával konec v úsvit dne bázlivý... Zpěv pozdních chodců se ztrácel a zamlkal chraptivý... Kdes po koutech roztažená se krčila zmožená těla; tu dušička klerikální se modlila, pokání pěla, však pro úřady vyšší si zapsala výtržníky, jen sebe zapomněla, křesťanské lásce díky... I nějaký umravněný abstinent se zdvihal od stolu, kde v karty hrál a podivuhodně říhal: mně bohužel také je známo, co ráno ženy chtějí,... svým nedůvěřují mužům a kapsy převracejí... A skupiny hlav se zdvihaly pitvorně z temných koutů, a těla se ohmatávala rozkoší ještě, že jsou tu, za chrápání zdravého, těžkého usínala k ránu na polité podlaze špinavých, opuštěných stanů... Jen Falstaff šel rovně pustou a širokou stanů řadou, na něž se slunného rána paprsky slabě kladou tím přísvitem modrým, a spokojen vedl mne ubledlého a bručel: „Toť život. Toť život... Co jiného urvat z něho? Jen vzplanutí, vášeň, vzdání se, illuse... – kocovina... – Vše využít, okusit, útočně roucho strhat s klína.“ A ztrácel se do mlhy ranní. A jodloval: Tralala, trala... Však ve mně jak apokalyptická obluda černá zas vstala, ta dávná a úžasná bolest... Ji zvážil jsem, za svou ji beru, sta vyje v ní sevřených hrdel ze všech světových směrů. 30 V ní strašný hlas naší krve, jenž dosud se dovolává, jen v zápasech vysilujících rve po kusech kusy práva, své radosti duše jen sní, však prožít je nemá času: – – buď odrazí vrahů nůž, neb zemře beze hlasu. A ať se mi zdá, že ji ponesu sám zas dnem i nocí, hlas krve mé, krve naší, hlas tlačených ke zdi mocí – z ní bouří a vzpíná se k předu, čas touhami předstihuje a bičuje přítomnost shnilou a budoucnost připravuje. Mně znamená prožitá bolest boj úžasný, charakterní... Nad radost je silnou, v ní pramení pudové záchrany věrní , však naplnit musí cele, než útokem k předu nás žene, být kulturní pákou: neb cílem jí není dosažené – – – Víc, více... Víc, více... A touhy kdes kroužily velkými křídly, za kořistí pustily se, již unikati už shlídly,... a bolesti lidské vyly, jak přerod Svědomí světů na krvavém lůžku by děl se, než k novému vztyčí se letu....letu... 31