Kdys dostih' mne Falstaff, můj starý a protřelý životem druh,
a řekl: „Kdy konečně splatíš věčné radosti dluh?“
Můj moderní Falstaff, jenž k věčnosti prudký odpor cítí,
však dobře zná, po celém světě co dobrého k jídlu a k pití,...
kde překrásné čekají ženy s očima mandlovýma,
a jaká kde dostaveníčka, a kytary zvuk kde jímá,
kde nevěrných paní dvířka se zavírají lehce,
a od tanců, rodinných svátků a kněžských hodů se nechce...
Tu já jsem ho vyslech' a řekl jsem: „Falstaffe, jednou snad
se radosti silné a živelné musím také vzdát,
však teď se mi s očí kliď: Dny, noci mne cosi hlídá
a dočkat se musím dne... Ty víš... Ta duší bída...“
Tu chechtal se hlučně a do stehen hlučněji dlaněmi třískal,
a posupně nosem frkal a syčivě skrz zuby pískal:
„Proč bolí tě veškerenstvo, ty placený hodnostáři,
jak vyčet už pobožnůstkářský ti krtek se svatozáří...“
Já vděčně se vesele zasmál Falstaffa humoru zlému
a anekdotárnímu smyslu zábavy oplzlému...
Však přec jsem se nehnul. Já seděl a naslouchal moři hlasů
a nárazům suchých větrů a chřestění zčernalých klasů
a žízni země, jak praskala, hladu lidské touhy,
jež měřila velkost bohů. A na zápas lidský dlouhý
já díval se mlčky, kde na polích krvavá, zdupaná tráva,
a jedním jak pohasla dnem v ní silných národů sláva...
Tím končilo setkání naše v žalů nesmírných době.
Však přece nás něco táhlo vždy lidsky živého k sobě...
Pak v jeden zas jásavý den mne Falstaff navštívil
a řekl: „Můj žaludek sláb je. Chianti dnes bych pil.
O astrachánském nejlepším vím já kaviáru,
o sto pět let starém a v Evropě proslulém pivovaru.
Hle, akcie báječně stouply. – Než, dokud čas, žít jen, žít...
Ty musíš, ty musíš, bratře, ty musíš dnes se mnou pít...“
Já živelného a hlučného bál se společníka,
měl silné plíce jak básník, jenž do světa troubit si zvyká
a potom chraptí a slintá. Však srdce byl předobrého,
sta parasitů tak nenápadně a rytířsky tylo z něho,
s ním sebevědomý rod příživníků vždy křičel, se chvástal:
„Žít silný a živelný život; žít umět,“ tak každý z nich žvástal...
Já bál jsem se Falstaffovy radosti ze života...
On přeháněl příliš heslo. Po svém mu rozuměl, slota,
a naivnosti mé smál se a mému roztoužení,
a posměchem rozdupával o velkých cílech snění...
Neb v bezhlasém tichu já poslouchal dravé žaly kroužit,
a přimknuté k zemi a trpící ženy se něčím soužit,
a dunění kroků jsem slyšel, jak vojska by mohla jít
do království sousedních, bít se a bít a bít a bít...
Tu žalost veškerenstva jsem na svá slabá bral bedra
a vlék' jsem se pouští tou zim sněhem a parnem vedra,..
však nikam já nedocházel, že břímě jsem na zem skládal,
a duch můj jak podťat se zdál a zanikal, svadal a svadal...
Tu po třetí Falstaff přišel a do duše se mi smál,
mne lákal: „Tu přítěž nech v škarpě a můžeš-li, kráčej dál...
Ne, že by ta lidská rota se nevzpamatovala v chvíli,
víc dobré vůle vždy měla, než skutečné k činům síly
a nikdo z nich nebyl lepší: jen několik zbouraných hrází
a několik principů zbylo a diplomatických frází...“
Však nebylo to tak průměrně jasné a jednoduché.
Mé oči ne dosti slepé a uši ne dosti hluché
pro dny ty, jež sílu kdys chtěly, však slabé příliš mřely,
pro ideje, které na svoje poslání zapomněly...
Já posud snil: plody rvát stromům a dary, jež země dá,
a lásku brát vášnivou všude, jež náhle tě vyhledá,
a vůni brát květům a krajinám po bouři světelnou duhu,
klid roztroušeným domkům a obrovským městům vzpruhu,
od milenek všecko, co přejemnou krásou se zachvěje,
od matek to všecko, co nejhlouběj srdce zahřeje,
vše využít, prožít, vše proniknout a vše získat...
Jít alejí kvetoucích stromů a opít se vším a výskat...
Tu po čtvrté Falstaff přišel a nehnul se mi z jizby
a posměšnými slovy jak do srdce mi říz' by...
A obří tlapou mne chytl, já za ním se potácel...
Den v říjnu byl plný jasu, vzduch mírným teplem vřel.
Tu před námi široká třída bud jarmarečních stála...
V svém živlu se Falstaff cítil. A jodloval: tralala, trala...
Hned křivými zobci nás vítali papoušci u pestrých stanů,
kde zástupy tisícihlavé se v různou valily stranu, –
byl slunečný, lidový svátek, kdy vše se zapomíná,
i rodinná nedůvěra i bolest drobná i vina...
Šly zástupy, stoupaly, míjely, v barevných skvrnách plály
a s klobouků dívčích květy se k chodcům nahýbaly,
a postavy nejkrásnější a oči nejžhavější
jak koho zavolaly, hned zdály se tajemnější...
Jak šílely rozkoší zástupy, vlny jak zvedaly,
jak nejkrkolomnější zábavy sobě hledaly
a nejdivočejší hudbu křiklavých orchestrionů
a houpaček lítajících, pískot, hlahol zvonů,
řev cikánských vyvolavačů, svist šipek, jež cíl svůj stihly,
neb nabídky šarlatánů, jež ve verších se líhly,
i laciná pozlátka, hračky, jež lakem zavoní,
a marcipánová srdce i husary na koni...
Po obrovských prostorách okružní cesta není tak snadná...
Sta přátel Falstaffa vítá a tu a tam dáma vnadná
zve pohledem,... vinárníci tu nejdražší načali známku,
jak lákavou volavku Falstaffa ku vlastnímu zvou krámku,
i krčmáři volají, k zemi až kloní se lahůdkáři,
a tam, kde si Falstaff sedá, stůl rudými nosy září...
A zase jsme kráčeli dále, mé nohy již vratké trochu...
Však Falstaff jde dosud vzpřímen: to dosud nic není, hochu...
My pivnice prolézali, kde v pološeru a čmoudu
u korbelů sedělo tisíce illuminovaných bloudů,
tu Falstaff teprve humoru zdál se nabývati
a v zástupy napilých sousedů pitvorně pokřikovati:
Nuž, jaká pak bída duší, mi Falstaff se bouřlivé smál.
Jsou lidé spokojeni. Ten nejnižší i ten král.
A pro evropskou to rozhodno zdá se situaci.
A pláče-li někdo uvnitř, to se celkem ztrácí – – –
Tu z celého vola, jejž pekou, si každý kousek koupí.
Kdo v pivnici neopil se dnes, je profét hloupý.
A jako ten vůl, tak štěstí na drobné, chutné řízky
je bohy ukrajováno do tvé hliněné misky – – – –
I tebe my naučíme se rozhřát i radostí malou
a vše, co je dosažitelno a prospěšno tělu, vzít s chválou.
Již nevím, kde všude mne vlékl. Kdes kvičely klarinety
a městské se točily dívky v kole jak zpestřené květy,
jež divoce víří... On řekl: „Teď čas je. Jak rozkvétá
ta smavá plavovlasá. A tam ta brunetta!
Jen chvilenku, skloň se nad ní a můžeš o všem zvídat,
i o tom, co má v srdci, ji galantně vyzpovídat...“
Již nevím, kde všude mne vlékl... Však do všech panoram
se nahýbal blahosklonně a každý prometl krám,
a všude popil a pojed', slavný v lidských očích
a na všech jej střelnicích zříti a na všech kolotočích...
Již nevím, kde všude mne vlékl... Jen jedno na konec vím,
že pitvorné postavy bloudily ztemnělým stromovím
a vyprazdňujíce žaludky, k sudům vracely se,
zkad záře čadivých lamp již zhasínavě tmí se,
a všechny zas usedly k sudům pod staleté lípy,
z nichž točily ubledlé ženy, nahýbajíce pípy,
až syčivý nastával konec v úsvit dne bázlivý...
Zpěv pozdních chodců se ztrácel a zamlkal chraptivý...
Kdes po koutech roztažená se krčila zmožená těla;
tu dušička klerikální se modlila, pokání pěla,
však pro úřady vyšší si zapsala výtržníky,
jen sebe zapomněla, křesťanské lásce díky...
I nějaký umravněný abstinent se zdvihal
od stolu, kde v karty hrál a podivuhodně říhal:
mně bohužel také je známo, co ráno ženy chtějí,...
svým nedůvěřují mužům a kapsy převracejí...
A skupiny hlav se zdvihaly pitvorně z temných koutů,
a těla se ohmatávala rozkoší ještě, že jsou tu,
za chrápání zdravého, těžkého usínala k ránu
na polité podlaze špinavých, opuštěných stanů...
Jen Falstaff šel rovně pustou a širokou stanů řadou,
na něž se slunného rána paprsky slabě kladou
tím přísvitem modrým, a spokojen vedl mne ubledlého
a bručel: „Toť život. Toť život... Co jiného urvat z něho?
Jen vzplanutí, vášeň, vzdání se, illuse... – kocovina... –
Vše využít, okusit, útočně roucho strhat s klína.“
A ztrácel se do mlhy ranní. A jodloval: Tralala, trala...
Však ve mně jak apokalyptická obluda černá zas vstala,
ta dávná a úžasná bolest... Ji zvážil jsem, za svou ji beru,
sta vyje v ní sevřených hrdel ze všech světových směrů.
V ní strašný hlas naší krve, jenž dosud se dovolává,
jen v zápasech vysilujících rve po kusech kusy práva,
své radosti duše jen sní, však prožít je nemá času: – –
buď odrazí vrahů nůž, neb zemře beze hlasu.
A ať se mi zdá, že ji ponesu sám zas dnem i nocí,
hlas krve mé, krve naší, hlas tlačených ke zdi mocí –
z ní bouří a vzpíná se k předu, čas touhami předstihuje
a bičuje přítomnost shnilou a budoucnost připravuje.
Mně znamená prožitá bolest boj úžasný, charakterní...
Nad radost je silnou, v ní pramení pudové záchrany věrní
však naplnit musí cele, než útokem k předu nás žene,
být kulturní pákou: neb cílem jí není dosažené – – –
Víc, více... Víc, více... A touhy kdes kroužily velkými křídly,
za kořistí pustily se, již unikati už shlídly,...
a bolesti lidské vyly, jak přerod Svědomí světů
na krvavém lůžku by děl se, než k novému vztyčí se letu...