ČESKÁ ELEGIE.

ČESKÁ ELEGIE.
Je zakletá ta země, že mlčí, ztráty své jak čítala by den po dni, po roku rok, dlouhé věky a stále naslouchavě vyčkávala... Tak připadá mi, zvonce stád když slyším zníti, nad nořícími z par se rovinami prosté když voní kvítí, když křiknout slyším kohosi v tom tichu, jak v údolí se smráká... Den jak by čekal na noc, na soumraky les tmavý, na spánek vsi ztichající, a člověk na ruku, jež dnes neb zítra chystá se udeřiti. Ta po čase čas hrdlo pevně sevře, v prostřed slov nedořečených... a zas je ticho... Zde opatrně, zatížené, unaveně si zvykli lidé kráčet s vylhanými nitry, jak nebyli by před nikým už jisti, dost klidni, aby práci požehnanou stvořili k zítřku, aby důmyslní sny svými v květy pyšné vypučeli, je nechali zrát v činy... 95 Jak by tu vnitřní život odumíral plachostí jakousi, čas krátký na vše jak vyměřen by byl i na život i na smrt, i na bolesti, radosti i lásky... Tak bez porozumění sobě jdeme kams v potácivém spěchu... Tu před obrazem krásným nepostojí duch, jehož nelze krásou okouzliti... On nezahloubá se, jak v svatém tichu posvátných hájů šel by k obětnici a vyhledal své bohy... Vzácná kniha mu svatou studnou není, z níž by píti šel za noci, když v klenbě nebes hvězdy vzhoří a život jako skrytý pramen mocný když bouří, valí se kdes nevidně v tom temnu. Jak někdo by nám zlhostejněl tu život, jej pronásledoval až ku plachosti, jej otrávil až do dna, pochybnostmi nás naplnil a nedůvěrou k zítřku, tak jdeme, duchový zrak přimhouřený, lhostejně ceníme i střep i dílo, i řemeslo i krásu, bez rozdílu, – ba vlečeme se jako žebrák chromý, však spokojený s tím, co vyžebral si, jenž, když je hladov, vyklopí svou brašnu a všechnu kořist hltá, nevybírá a křižuje se sytý... Však bývá hůře, den jak by čekal na noc, na soumraky 96 les tmavý, na spánek vsi ztichající a člověk na ruku, jež dnes neb zítra chystá se udeřiti,... a pak když udeří nás, když schoulíme se, jak psi olizujem‘ karabáč, na němž vlastní krev lpí zaschlá, rozmarem pána znovu povzbuzeni zdviháme hlavy, opět zavětříme a kořist, za níž pán nám hnát se kázal, mu vděčně uštvem k smrti... 97