OBROZENÍ.

Antonín Sova

OBROZENÍ.
Zas vítr jarní bouří... Syrovou zem slunce hladí, lesy ztemnělými to čiší přešlou smrští sněhovou... Kol chalup kráčíš zahalených v dýmy... A v kraji holém, němém, bezlidném a cos v tvém snění klíčí neklidném... V tom, co se vzbudil pramen, v křovinách co v suchých prutech lístek zeleným zahořel plamínkem, co černý práh se chatrčí stem dětí batolil, co jelení skok směle neseným kroužením stezky jehličnaté kryl, trs jmelí visel a co kopytník zářivým květem vzhořel zarudlým, Rozsévač šel tu, k nebes bránám střík‘ až paprsků déšť zrní věčného, házel a házel, křídlům ptáků mdlým je shazovati nechal, vděčného 129 on ptáka Času nechal sbírati co zbytečno, ten světem jíkaje z brázd do brázd létal, z kraje do kraje... A velký Rozsévač v své souvrati vztažené obě ruce kráčel dál, let větrů jeho stopy zametal... Pak nikým neviděný v obzor znik‘... Zem živou sílou, kořennou a zdravou z mlh kouřila se jeho za postavou, zelené háje zpívaly svůj dík... 130