SLOKY.

Antonín Sova

SLOKY.
Je bez lidí, bez příbytků pláň rovná, plochá, písčitá... Strom vadnout nechává snítku v své touze bezmocné... A vítr-li kvílí, vyčítá jak dítě nemocné... Ale když slunce vzhoří, své žhavé růže hází do věčna, zázrak se nový tvoří: Hle, v jiskrách živých od rána pláň pustá, smutná, písečná své zpívá „Hosanna“... Ó mé dny šedivé, chvíle té nebýt, „Hosanna“ jež zpívá, jak chůd bych byl, naděje bílé nad hnízdy nelítat, – nemoci srdce dát, když chtívá se celé odevzdat... 94