RHAPSODIE O LÍPĚ.

RHAPSODIE O LÍPĚ. KONRÁDU POSPÍŠILOVI.
I. Obrovská lípo v zamlklém kraji... Jdu rozloučit se s tvými rameny, smutně a uboze vzpiatými k obloze, na široké pláni v prorockém, ztrnulém vytržení... Z pně dutého mrtvolný zápach vaziva stuchle hřeje, kol kolem dýchá, zděšený v černé kůře lyšaj chvěje svým křídlem ustrašeně... V tom tichu dnů mřela jsi dávno v agonii věků... Tvé visely holé vždy větve, jak pod hustým krovem sněhu... Zmar prostornou vyhlodal výduť, po vrstvě vrstvu, tvé duše míznatou sílu, tvou opojnou, křehkou něhu... Oh, konečná záhubo, k němuž by kosmos měl rozsvítit světel řadu, pláč severních větrů sesílit, noci říjnové rozkvílit tím steskem, jenž dovede obsáhnout půltisíc roků, 9 kosmický pohřbe, prostě tak, s nezvratnou jistotou kroků a v hodině téměř přicházíš, v bezcitném praskotu, v šumícím pádu zpuchřelého, mrtvého obra, do věků rozrostlého, uzráním věků mdlého... II. Oh, kráčeli tak nezvratně,... tak jistě... Tu v jednom se zdravili místě... Na zádech sekery, pily, v řadě muži spěchali a zpívali si osmahlí prudkým sluncem plochých strání, kde vývratě a kořeny v suché hlíně ostré jich sekery nechaly, šli polonazí a plátěné hadry se po větru třepaly... A s dětmi na zádech ženy za nimi poslušně táhly, všech obličeje na bronz zleštěny tak do černa smáhly, jich prsa v železná brnění a ruce v kované palcáty, jich nohy v sloupy den zpracoval, pevné jak dravčí pařáty, jež každodenní tu cestu vyhlubovaly plání... A sekery první ráz se temným úderem třás‘, ráz, sekery první zvuk tlumeně prořídlým vzduchem zavyl, svým družkám jak výzvu by pravil. Ráz, sekery druhý zvuk ozval se, úsečný, tvrdý a hrubý, tak zachřestil rhytmicky hluše, jak dravci by hlodaly zuby a zdrtily kosti; teď ostatní sekery rhytmicky, suše kol mrtvé té dávno duše, jak čelistmi klapal by kostlivec, počaly v honbě divé 10 peň prosekávati kruhem, dole, až poblíž země tak černé a vlhké a smrtelným potem svítící němě..němě... Ty ozvěny konce chtivé, však zádumčivé, ty zádumčivé, ty zádumčivé... III. Tvých pět set jar volalo... Zadumán tisknul jsem do dlaní skráně, nad prasklým pněm, shnilým, jenž svalil se obrovitý po prázdné délce stráně... Už nevidět ani hnízda na větvích spráchnivělých, ni pupence, listu ani, ni květu, jenž porozvitý by uchyt se větví stmělých... A přece tu ptáci byli a kvetla tu nádherná jara a kovové slunce se tavilo údolím, léto když hárá... Ti ptáci, co zpívali dávno pět set let ve tvých větvích, kolik as dotkli se srdcí bleskem zmizelých perutí?... Ty květy, co spadávaly pět set let na lidské hlavy, kolik as okouzlily srdcí v dětinně naivním pohnutí? Ty včely, co oblétaly v mracích tvou košatou korunu, co obrovské práce navršily pod přešlých roků klenutí? Když hvězdy se sypaly, stříbrné tkanivo s průhledné oblohy, když plakala louka a nejpestřejšími hořela květy, když pod tvými zkvetlými větvemi písně, zrozené k tanci, se vracely na dávno zamlklé, znechucené už rety?... IV. Za našeho dětství to bývala ještě stráň lásky a štěstí, kdy voněla mladá léta květů tvých milliony, tak opojných, tak sladce důvěrných, tak bláhových touhami, 11 za smrákajících se večerů zvučících dálnými zvony... Hvězd kmitavých záchvit stříbrný, bzukot tisíců včel, slov očekávání z retů, jež polibky utišily. Ba zdálo se vůní zlákaných chomáče bílých těl a přivátých odněkud tanečnic vaném se rozstoupily. A v bělavé mlze, jež vlhnula z modravě šedých lesů, tu pod lipou zatančily zrozeny laskavým snem svůj tanec nevidný zrakem, však tušený v květů plesu a v teplé té noci, kdy rameno spiaté je ramenem a rety jsou na rtech a hlavy pálící horoucím plamenem se v přírodě stávají svědky tak divů úžasných: Zří jasně, co nebylo. Ale co ožilo štěstím jich....jich... V. Když mladá se rozhlížela zkvetlým a zvlněným svahem, před mnoha sty léty tam točitou v prohlubeň cestou as průvody pestré zřela a měnivé scenerie. Tu projíždět vojska. Tu mrtvoly zkosené vrahem na hrudnatých polích, zdeptaná pod kopyt dusotem čela... A jindy to ticho dnů nedělních vyssála, jiskření polí, kdy projeli cestou rytíři, na bedrách barevné pruhy, jich kabátce upnuté, nápisy na plechů stříbrném úběli kol krků a rolničky s pasů a s ramenou koketně zvučely, jich vlasy se vlnily, suknice zdobně lemované a různobarevných čtvrtí, zlatem krumplované své pestré v stráň házely duhy... A rytíři galantní, bezbožné kněžstvo si pod ní sedalo, své záletné paní, jež vzdychaly po dobrodružstvích, si hledalo, 12 ty paní, jichž flanderské sukně hrou měnivou, blankytnou, stinnou za podzimů zvichřeny leskly se sobolí kožešinou, jichž od loktů visící cípy stínily milencům hlavy do klínů jich zabořené v umdlený večera skon... To podzimní večer voněl... Ó, lípo, tvých větví vzdech lkavý... Jak blýskaly drahokamy rozepiatých spon... VI. Toť doba, kdy Církev své hlásala triumfy zjevnou mstou, skrytou a znemravnění svých Sodomu papežskou autoritou... V tu dobu to bylo, kdy vraždila každý vzkřik lidský, vzkřek orlí vzpoury ubila a protesty Srdce a Rozumu na inkvisičním kole ztlumila, je na hranic plamenech zhubila... V tu dobu to tenkrát bylo, kdy odmítnuv z Říma mu vnucené pravdy na žhnoucí hranici Hus zazpíval vítěznou píseň Svědomí, plápolem vlající do světových úhlů všech, ó, nadlidská Sílo, a v základech Církví třás‘, zachycen kameny zvětralými a navždy již z drolící se té klenby vypadlými, kles pod nimi zdrcen, však velký... Tu za ohořelými rameny hle, k úžasu biskupů mstivých fanatického Říma příšerně ozářen krví a šlehajícími plameny 13 stín protestu výrost až k nebesům, do nocí Evropy hřímá... Tu z chatrčí nejubožejších a při zemi nejshrbenějších řev odvety zdvihl se. Postavy děsivé do šiků řadí, pro člověka svého jít do bojů čistého svědomí krvavých, ty pomstít, své katy i cizáky, císaře, který zradí, Řím proklet a se zemí srovnat zpupná léna a hrady a za pravdu táhnout a stavět své řady a řady a řady, své dunící vozy, své řady, své řady, své řady, řady... Dny hrozné a němé noci. Co dělo se v Čechách dole, jak němě a pod staženými kuklemi Táboři táhli, mstu v bezvousých obličejích, přes řeky, přes pláně, pole, jak šeré a nekonečné Prozřetelnosti hlas náhlý a pod nohou duněla země jim dupotem nekonečným tvrdým i vítězným mementem, hlasem budoucna věčným... Ó, bujně rozrostlá lípo! Cítilas otřesy země? Žen opuštěných mdlé objetí? Loktušek dotyk? Ty temně kol zdupané skvrny polí a požáry shořelých krovů? Krev rezavící a přischlou na hřebech děsného kovu? Ty žilnaté ruce selské, z okovů vyproštěné a zdvižené z poddanství staletých k odvetě vynucené?... VII. Ó jaká to země... Tak přísná se k sobě a k jiným stala, v jak neproniklých to chmurách krajina vymírala, jak mstila, co k pomstě zrálo... Žil člověk teď pouze jen bohu? Či v chatrčích rozbitých u řeky se o bohu pouze jen zdálo?... Mřel pro boha člověk. A pro boha vraždil. O spuštění církve hříšné 14 do pokorných duší sny vcházely apokalyptické mstít touhy a žádosti pyšné... A všichni šli hledat cestu k pravému bohu svému... Ji nenašli, zavraždivše své vlastní žádosti lidské... Ji nenašli, zmrtvivše sebe a neodporujíce zlému... Ji v dogmatech nenalezli a v žití nenacházeli, ji krvavě ztrácet se zřeli mezi mrtvými těly... Již v chatrčích husitské palcáty bible vystřídaly a šustícím listům biblí vnuci naslouchali, jež měly moc mečů války, tasených v černé noci, a suggestivnost andělských slibů před branou ráje: sny štěstí, jež mimo zem lidí na věčnosti zraje... Však nedovedly zas lidstvo leč k slibům věčného žití, co mocní urvali plody pozemského štěstí... To křesťanské utopie – před novými vraždami svítí... Vše těžkým již: vládnout králům, otrokům tíž nésti... VIII. Jak mohutně vyrazily tvé větve, k výši se pnoucí... Však znenáhla v kraji tam dole rozrůstaly se rody svou vlastní nekázní mroucí, z vražd nezmoudřeli ni z úpisů králi zašlapaných ni z válečných tažení hrůzy... A kdysi vzbouřený národ císařská vyhubil stáda,... dnes císařští, za Řím se mstící, ty kacířské zdupaly řady pozdě si zoufající nad vinami hazardními... Oh, na tobě, lípo, se hlavy rozhoupaly těch štvaných, kdysi tak obávaných, 15 co cizáčtí dobrodruzi na řehtajících koních se vzpínají, stoupají dýmy, let válečných třicet hoří a ozvěnou znásobněnou se strašné jezdecké bouře po zdupaných svazích ženou... Jsou prostřeny cizákům stoly... Cizáků za orgií a pod jezovitskou škorní se zkrocený rebell svíjí... Jak dobře mířené rány řeč, náboženství, moc práva jsou otroku diktovány... A povaleni v prach vzdorní... IX. Jak zmatený Jezdec by projel v překotné rychlosti staletí celá, až zaskočen v propast se sřítil, vinou svou vlastní ubit se zastavil v hrůze a setřel pot bezmocný s horkého čela a lehnuv jak pes dal se vyrvanou otěží do krve zbíti, dal pouta si přikovat, aby tak otročil, aby moh‘ žíti osudem přemožených... X. Nic nezbylo... Jenom jazyk, bolestivý a živý, však pohřbený, zhanobený... A my ho zas vykopali přes císařské příkazy, přes hrůzy hřbitova mluvit chtivý své minulé bouře, své budoucí touhy i štěstí i žaly... My nekázní rváni a zdupáni, zotročeni... Však mocné v nás ukryto bylo žití... Nás neshltila tma hluchá. Jen pochodeň z ruky jsme pustili, kterou uchopily vášnivé ruce příštích Revolucí ducha... My klopýtli o vlastní osud... Tím bolestněj zdvihli jsme se pod zlodějským hmatem křivd, pod uzákoněnou vraždou, 16 pod údery každého hřebu do naší chystané rakve: Nás každá ta bolest budí. Ba žijem víc pod ranou každou... I povstali z rakve těsné, kdož budili nás z rána, nás volali, umdlené spáče... Jak zavzněly, lípo, kdysi ty stříbrné hlasy zvichřené nad dalekými kraji, ta na poplach rozezvučená, ta srdce, jež k žití se křísí? Ó lípo ty stará, u tvojí mrtvoly stíny zlé plaším... A dumám nad životem naším, jenž obsáhl dlouhé tvé vegetabilní žití... A stojím a dumám a věřím dnes v nezvratné vítězství všeho, v růst, v květy další i zrání i bytí... Jen z pochyb rostou silní věřící, jen z žalů rostou silné radosti, a s každým osudem se měřící sny velké, činy, žádosti... 17