V DÍLNĚ VĚKŮ.

V DÍLNĚ VĚKŮ. MAXOVI ŠVABINSKÉMU.
Kdes v nedozírnu a neznámu, ale přítomen je kyklopický vždy dělník v svou práci pohřížen. On zrození káže a růst, dny harmonické síly... A v zkamenělých dá rakvích spát, kdož dosti žili... On probouzí moci skryté a tepla ztajená a vlhkosti nocí a slunečná slavnostně zapěná hudbami nebeských hudců, kteří k zemi se blíží, vždy v poledne v polnic kov dují s nebes závratných mříží... V úkrytech Alchymisty barvy a jedy a sny, jsou ztajené duhy, kvas mízy se rodí úžasný, ;jenž semena zalévat chce jak radost, která neví, proč přišla a odkud, zda náhodu jen či zákon zjeví... Do dílen Věků vhozeny všecky prvky jsou i lidského chtění i víry i vášně, jež formujou nevidné ruce tak zaujaty svou prací slavnou za dešťů i za slunných dnů i za nocí, v půlnoc jež tmavnou. 127 Jak odpadky tvůrčí práce padá na chladnou zem stoh mrtvol a zkosen se kácí v bojišti krvavém, neb k triumfu potřebí smrti: silnějším vyrůst dáti a nad světy zaniklými zřít nové se klenout a vstáti... Na ohni, jenž rozdmýchán věčný dechem vesmírným, se lidské ztravují touhy chtěním nesmírným, z dnů minulých do budoucna se promítají a snují své osnovy nepřetržité a do věčna pokračují... A za noci časem, kdy, zdá se, je tichá a bez hnutí zem, mníš, kyklopický si dělník zdřímnul a průvanem že květiny více voní a jeho srdce že tepe v tom nesmírném temnu, jež hledí na tebe, ač slepé, a že se mu o budoucích divech, jež stvoří, sní, co v činy člověka vtělí, co ptákům dá do písní, co do vůní květin a do tajů moře a země co vloží a jaké smí Vykoupení vstát ze zakrvácených loží... 128