UBOHÉ SRDCE.

Antonín Sova

UBOHÉ SRDCE.
A vstalo srdce za rána: Zda úzkostí svých pozbudu? To bytost, jistě zklamaná šla kolem svého Osudu... Ten Osud byl to: denně skryt za stěny, jež chtí umáčknout,... hrozil,... však nemoh‘ zahubit, v svět lákal, – ne však odemknout... Nuž, proto slavně počlo pět si bez chvění a obavy: Mně nepostačí celý svět pro pyšné moje představy... A potom... povzneslo se tam, kde starý bůh dlel v oblacích ovečkou jdouc k těm samotám, mystický plamen ve zracích... A potom... síla titanů v něm zabouřila, dravá krev se rozlila, děs tympanů, smyslné hříchy starých rév... 75 Tak často vyčkalo, až stín se noci klad, mdlé světlo svic, kdy večer smál se harlekýn a kastagnetty tanečnic... Však někdy, s hlavou znavenou čekalo na předrahou Pěst s jakousi hrůzou ztajenou díc: bez ní vše mi mrtvo jest... A často vyčkalo, až v dny, kdy Pěst se svezla do těch ran... Ten účin bolel, záhadný... Však čekán byl. A přivítán... 76