ČERNÁ STAVENÍ.

Antonín Sova

ČERNÁ STAVENÍ.
Na řece černých stavení řad zrcadlí se v prvním šeru... Hromady zdí a kamení zří v kraj, jenž pust v svém poloměru... Na loďce jedu... Večer pad’ sem v řeku jak pták poraněný, zbarvená krví křídla klad’ v chladící vodu, v zšedlé pěny a jak by mřel v nich utopený... Zvuk náhle parní píšťaly továrnou pronik’, oken řadou, trojnásob jež se dívaly nad sebou, a již v tmu se kladou, – v ráz vyhrnou se postavy, ku přívozu se jíti strojí, jdou těsně, hlavu u hlavy, to dělník za dělníkem stojí, vyhublí, v sešlém, tristním kroji... Teď prám se plní, skřipotem o řetěz tře se řetěz, chřestí, 51 dívky se tlačí s pískotem v sousedství mužných, drsných pěstí, sestárlé ženy, hnát a kost, sto hlav se v jednom klubku choulí, prám v hloub se vnořil, břehu prost, – jak zemřelí by v Lethe vplouli a každý tížil víc svou koulí,... puštěných galejníků koulí... Nastalo mrtvé ticho zas opadlých stromů, prázdných polí, nevydá plochá dálka hlas, vše vůkol ztichlo po okolí. Jen z nádrže, jež ztemněla, tovární stružky v řeku tekou, a hrůza smrti zmrtvělá děsivě páchne mrtvou řekou, po níž se stíny noci vlekou... 52